Jmenuju se Jitřní záře. Nechodím do školy. Seriál hledá hranice normálnosti

Netradiční mladý pár hrají Petra Bučková a Jan Plouhar. Společně se stěhují na venkov, kde chtějí žít podle svých představ, chtějí tam i vychovávat své vymodlené dítě.

Pojmenují ho tak, jak to cítí: Jitřní záře. A právě jméno, a nejen to, vyvolává opakovaně spory se sousedy, nakonec i s úřady, které nařídí odebrání jejich osmiměsíční dcery.

Mají rodiče právo pojmenovat dítě, jak chtějí? Co je vlastně (ne)normální? Kde začíná a končí svoboda jedince rozhodovat o tom, jaký život a podle jakých pravidel povede? A potřebuje dítě opravdu k životu kartičku pojišťovny, rodný list, očkování...?

„V našem příběhu není černá a bílá, hrajeme s Janem Plouharem milující pár, který není snadné mít za sousedy. O žádné z postav, které v Jitřní záři vystupují, se nedá říct, že má pravdu. Všichni mají totiž tu svoji. Je to velmi silný příběh několika lidí,“ zmíní Petra Bučková.

Kreativní producentka Voyo Lenka Szántó k tomu dodává: „Jitřní záře je prostě o lidech, kteří se rozhodli opustit systém a žít v souladu s přírodou. A náš příběh je o tom, co se stane pak, jestli to jde, jestli je to udržitelné rozhodnutí a kam až to může vést.“

Autoři se netají tím, že se inspirovali skutečným příběhem, skutečnými osudy. Podobný se v Česku udál v Šimanově, v souvislosti s narozením dívky, jíž chtěli rodiče dát v létě 2001 jméno Půlnoční bouře.

„Normální“ jméno pro ni odmítali, navíc často cestovali, což vedlo úřady ke kontroverznímu odebrání dítěte, plně kojeného, z rodiny.

Dívka, nyní už mladá žena, dostala nakonec jméno Eliška Gaia. Od rodičů v patnácti letech odešla do Klokánku, protože chtěla žít vlastní život, mimo jiné studovat, normálně chodit do školy.