Hlavní obsah
Jitka Čvančarová Foto: Michaela Feuereislová

Jedna z celkem 11 nominací na Českého lva pro snímek Nabarvené ptáče patří herečce Jitce Čvančarové. Roli Ludmily zvažovala dlouho jako žádnou jinou. „Vlastně od začátku mi bylo jasné, že jakýmkoli způsobem spolutvořit ten příběh, ten film, je výjimečné. Jen jsem si musela být absolutně jistá, že to zvládnu já, sama za sebe, se všemi okolnostmi,“ uvedla.

Jitka Čvančarová Foto: Michaela Feuereislová
Jitka Čvančarová: Neumím nic dělat jen napůl

Knižní předlohu Nabarveného ptáčete jste si přečetla až poté, co přišla nabídka od Václava Marhoula. Jaké emoce ve vás příběh Jerzyho Kosińského vzbudil?

Ano, román Jerzyho Kosińského jsem četla až poté, co mne Václav oslovil k natáčení jeho filmu. Naprosto sdílím a chápu, že ho ta kniha fascinovala od prvních stránek. Nedá vám totiž spát, dlouho. Dny, týdny, měsíce, možná už nikdy ji nevymažete z mysli, do které se vám hluboko uloží. Budí ve vás všechno možné, a rozhodně vámi projde se zasažením všech vnitřností.

Zasévá mnoho otázek, ale nedává odpovědi. Od uvedení filmu jsem přímým svědkem toho, jak příběh probouzí lidskost a potřebu pomáhat. Napříč národnostmi, kulturami, napříč věkem, vzděláním... Víte, a proto já považuji vlastně za takové Václavovo poslání Ptáče oživit. Zasáhnout srdce, mysl co nejvíce lidí a doručit to poselství, které Ptáče obsahuje.

A dojímá mne, v jak velké míře ho lidé chápou, a jak dál vede skrze to poselství jejich kroky. Považuji to za velmi, velmi důležitý film. A čas spravedlivě ukáže...

Nabarvené ptáče

Video: Bioscop

Roli Ludmily, kterou jste nazvala „doslova šílenou“, jste dlouho zvažovala. Co nakonec rozhodlo ji vzít?

Ano, nikdy jsem žádnou nabídku nezvažovala tak dlouho a tak pečlivě. Václava Marhoula dokonce všichni zrazovali, ať mi ani nevolá, že to rovnou odmítnu. Nakonec jsem neodmítla, jen jsem si musela být stoprocentně jistá, že dokážu odbourat všechny „filtry“, které člověk má. A speciálně žena má. Neumím nic dělat jen napůl.

To abych uměla svobodně fungovat jako šílená žena Ludmila, kterou za trest odvlekl její odmítnutý nápadník do lesa a s tlupou vesničanů ji společně znásilnili, aby ji vytrestali. A ona od té doby žije jako zvířátko v onom lese. A stejní vesničané, ovšem tentokráte ženy, ji brutálním způsobem po čase zabijí, neb nehodlají snášet, že jako to zvířátko žije, ačkoli to z ní sami udělali.

Vlastně od začátku mi bylo jasné, že jakýmkoli způsobem spolutvořit ten příběh, ten film, je výjimečné. Jen jsem si musela být absolutně jistá, že to zvládnu já, sama za sebe, se všemi okolnostmi.

Byla to vaše zatím nejtěžší role?

To by mne nenapadlo to takhle stavět. Těžké bylo to rozhodování, pak už jsem to neřešila. To bych ani nemohla. Byl by to retardér. Jsem pouze jeden kamínek z obrovské mozaiky Ptáčete. Ale co se výjimečnosti tématu a hloubky myšlenky týče, to poselství, o kterém jsem mluvila, pak je to výjimečná práce, opět v mnoha rovinách a souvislostech.

Nabarvené ptáče se dostalo do hlavní soutěže filmového festivalu v Benátkách, který patří k těm nejprestižnějším. Vy jste se jej s delegací také zúčastnila. Jaké dojmy jste si odvezla?

Byla jsem dojatá z velké míry vstřícnosti a pochopení. Z loajálnosti. Z vřelosti. Z úcty, kterou nám dávali najevo. Po benátské premiéře řekl jeden člověk, který je v benátském festivalovém interním týmu mnoho let: „Dnes večer bych byl hrdý, kdybych byl Čech!“

Jaké bylo přijetí filmu tamními diváky?

Pravda je taková, že benátské publikum po premiéře stálo vestoje a tleskalo dlouhých asi dvanáct minut. Vím to časově proto, že mne Václav Marhoul požádal, abych nazpívala závěrečnou píseň k Ptáčeti. Proto vím, že ona píseň trvá téměř 9 minut. Potlesk trval ještě dlouho po skončení té písně.

A já se dívala do očí našim chlapům, Stellanu Skarsgårdovi, Udovi Kierovi, Julianu Sandsovi, Barrymu Pepperovi, kteří seděli vedle mne, jak jim doslova tečou slzy. A když pak Stellan Václavovi políbil ruku...troufnu si říct, že to nedělá běžně. Kdosi celý ten dlouhý aplaus natočil a dal na Facebook, takže kdokoli může nasát tu atmosféru.

Harvey Keitel, Pavel Kříž a Václav Marhoul na natáčení Nabarveného ptáčete

Foto: Bioscop/Jan Dobrovský

Překvapily vás zprávy, že kvůli „brutálním“ scénám lidi odcházeli z festivalových sálů?

Protože jsem člověk, který žije v pravdě, tak mne vždycky lež překvapí. V leckterém filmu po 22. hodině v televizi vidíte mnohem více brutality a krve. Ta senzacechtivá fáma ale Ptáčeti neuškodila. Všechno je tak, jak má být. Všechno má svůj význam. Ptáče je pravda, a to je pro mnohé problém. Ptáče letí, a to je důležité.

Z úplně jiného ranku pak byl seriál Most!, který se stal fenoménem. Také díky nekorektnímu humoru, jímž byl protknutý. Baví vás takový?

Miluju to. Musí mít přesnou míru, nadsázku a cíleně neubližovat. Pak je to čirá radost.

V Mostu! jste si zahrála exmanželku hlavního hrdiny Luďana, panovačnou, jadrnou Ilonu, takovou, s prominutím, maloměšťačku, přemýšlející ve stylu „co by řekli lidi“. Neštvala vás?

Já ji musela mít ráda, jinak bych ji nemohla hrát. Nesmírně mne to bavilo. Ale bylo mi jí i někdy líto.

Jitka Čvančarová a Martin Hofmann v seriálu Most!

Foto: Česká televize

Jste vyslankyní dobré vůle UNICEF, dlouhodobě spolupracujete také s organizací Debra, která podporuje lidi s nemocí motýlích křídel. Odmalička jste měla silné sociální cítění?

Patronkou Debry jsem asi 13 let a podobně dlouho jsem v UNICEF. Mám vrozené silné sociální cítění, stejně jako má teď moje dcera, a rodinné vedení k automatické, přirozené pomoci v nouzi to samozřejmě podpoří a umocňuje. Je to součást mého života. Neziskový sektor je důležitý a zatím ničím jiným nenahraditelný.

Předpokládám, že k pomoci druhým vedete i své děti.

K pomoci těm, kteří to skutečně potřebují, vedu, doufám, svým příkladem a osobní přímou konfrontací. Jako je třeba seznamování přímo s našimi pacienty v Debře, dlouhými rozhovory a vyprávěním mých zážitků z misí s UNICEF. Povídáme si hodně i o ekologii, o pokoře a úctě, která je základem všeho.

V posledních letech zažívají obrovský boom sociální sítě. I vy máte instagramový účet. Berete jej jako pracovní nástroj? Nebo je to i zábava?

Když se podíváte na můj profil na Instagramu, uvidíte, že se týká hlavně mé profese a charity. Založila jsem si ho proto, že je to jediný přímý komunikační kanál mezi mnou a lidmi. Je skvělé, že mohu sdělit cokoli, co považuji za nutné, zajímavé, důležité. Že mohu pozdravit své fanoušky, informovat je, komunikovat s nimi přímo, to je skvělé.


yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků