Budete v Praze vystupovat poprvé?

Je to neuvěřitelné, ale bude to má první návštěva Prahy. Přitom jsem se vždy na pražský koncert těšil. Bude to splnění mého snu a ještě navíc s orchestrem, kterému šéfuji.

Jak si ceníte Rotterdamské filharmonie?

Má naprosto unikátní zvuk, bohatý jak v mohutnosti, tak v křehkých partiích. Přitom velice jedinečný. Orchestrální zvuk tvoří všichni členové a právě v Rotterdamu je různorodá a přitom naprosto fantastická skupina lidí. Zahajujeme spolu již čtvrtou sezónu a naše propojení roste každým okamžikem.

Je pravda, že jako francouzský Kanaďan máte blíže k evropské hudbě?

My z Quebeku rádi tvrdíme, že cítíme více evropsky než americky. Myslím, že skutečně máme blíž k evropským kořenům než někteří naši sousedé, ale koneckonců evropská hudba je součástí světového kulturního dědictví, které vytvářelo naši historii a které bychom měli mít všichni v srdcích.

Britský časopis Gramophone vás jmenoval do čela desítky nejlepších mladých světových dirigentů. Vážíte si toho?

Podobné klasifikace jsou dané úsudkem několika lidí, a to je vždy ošidné. Toto ocenění ale vnímám jako pobídku k pokračování práce se srdcem i odhodláním.

V Praze budete hrát díla Dvořáka a Beethovena. Jaký je váš vztah k české hudbě?

Jedna z prvních symfonií, které jsem jako malý kluk slyšel, byla Dvořákova Osmá. Udělala na mne již tehdy hluboký dojem. Od té doby jsem vždy šťasten a pohnut, když mohu dirigovat Dvořákova díla. Třeba jeho Šestou symfonii jsem často řídil při důležitých debutech s velkými orchestry v Londýně a Bostonu.

Jste i ceněný operní dirigent, viděli jsme v kinech vaši Carmen a Dona Carlose z MET v New Yorku. Co pro vás znamená práce v operních divadlech?

Při práci v opeře je nutno brát v potaz řadu věcí. Hlavně tu spoustu lidí s naprosto antagonistickými cíli, přitom spojenou snahou posloužit mistrovským dílům minulosti i současnosti. Jako dirigent jsem přímo uprostřed všeho, a když to pak vyjde, je to naprosto kouzelné. Neexistuje nic krásnějšího.

Dirigoval jste už i Janáčkovu Věc Makropulos v Nizozemí, příští rok budete dělat Dvořákovu Rusalku v Londýně. Znamená to, že česká opera je vám blízká?

Oba tyto tituly se dostaly do mého repertoáru trochu náhodně, ale bylo to pro mě obrovské štěstí, protože jsou velice neobvyklé. Janáček má vlastní řeč a hudební slovník, nepodobající se ničemu jinému, a Dvořákova opera má také specifickou tvář.

Jste i šéfdirigentem ve Filadelfii. Je těžké spojit dvě šéfovská místa v tak vzdálených místech, jako jsou Filadelfie a Rotterdam?

Jsou to dvě mé hlavní „rodiny“ a slibuji, že v příštích letech se jim budu věnovat co nejvíce, abych prohloubil jak své umění, tak spolupráci a veškeré svazky s mnoha skvělými muzikanty. Vždyť platí: čím lépe se známe, tím lepší hudbu hrajeme.

Máte při všech svých závazcích a putování po světě vůbec čas na koníčky?

Rád běhám v každém městě, kde diriguji. Přispívá to mému zdraví a také se hned cítím v cizině jako doma. Ale musím přiznat, že rád piju a jím. Jediný sport, na který se v televizi dívám, je tenis. Ten mě inspiruje v mnoha rovinách, zejména pokud jde o disciplínu, koncentraci a energii. S povoláním dirigenta je to podobné.