Článek
Restaurování známého prvorepublikového snímku se ujal Národní filmový archiv (NFA). Kompletní česká verze filmu Extase, jenž byl natočen také v němčině a francouzštině, se však v jeho sbírce nenašla. Restaurátorský tým proto při práci použil nalezené materiály ze šesti zdrojů v archivech ve Švýcarsku, Dánsku, Německu a Francii.
Pracovníci je poté analyzovali a následně zkombinovali. Přitom se snažili zredukovat vzájemné rozdíly, aby dnešnímu publiku přinesli dílo v podobě, v jaké je mohli vidět diváci v premiéře před osmdesáti sedmi lety.
„Mnohé záběry unikátní pro českou verzi se dochovaly pouze na materiálech z pozdějších uvedení filmu, ve finální digitálně restaurované verzi se tak objevují skoky v kvalitě obrazu i zvuku. Je to přirozený výsledek složitého procesu restaurování a konečně i doklad toho, jak populárním snímkem Extase byla. Dochované materiály k české verzi jsou zkrátka hodně opotřebované po četných projekcích, v případě zahraničních uvedení také po cenzurních zásazích. Mezi promítači navíc bývalo běžné, že si na památku z filmových kopií vystřihovali slavnou nahou scénu,“ doplnila Jeanne Pommeauová z NFA, jež dohlížela na celý proces restaurování, který zaměstnancům v italském studiu L‘Immagine Ritrovata zabral více než rok.
Spory s církví i úřady
Extase je vrcholným dílem režiséra a scenáristy Gustava Machatého, jenž se řadí mezi hrstku československých meziválečných filmových tvůrců, kteří se významněji prosadili za hranicemi. Na svou dobu velmi moderní film vyniká svou vizuální stránkou díky častému používání detailů, záběrů z neobvyklé perspektivy a symbolickému ztvárnění emocí postav. Ačkoli vznikl už ve zvukové éře, zazní v něm jen minimum slov a mnohem výraznější je hudba italského skladatele Giuseppa Becceho.
Příběh dívky v podání rakouské herečky Hedy Kieslerové (později známé pod pseudonymem Lamarr), která se po neuváženém sňatku s postarším mužem zamiluje do mladého inženýra, zaznamenal kromě kladného přijetí kritiků také značný odpor. To především kvůli zmíněné ikonické scéně s nahou protagonistkou.
Do křížku se tvůrci snímku dostali jak s církví, kterou popudilo také zobrazení manželství coby prázdné instituce a mimomanželského poměru, tak s filmovými cenzory.
Mimo uvedení na benátském festivalu roku 1934 se Extase nedostala do oficiální distribuce v Itálii, v Německu byla pod názvem Symphonie der Liebe povolena až v roce 1935 po úpravě závěru. Američtí diváci ji mohli zhlédnout od roku 1936 pouze v několika státech a například promítání v New Yorku se dočkala po dlouhé soudní tahanici až o čtyři roky později.
Po slavnostní obnovené premiéře, která se uskutečnila v pátek v pražském kině Lucerna, tedy na tom samém místě skoro na den přesně jako původní premiéra 18. ledna 1933, míří Extase na plátna kin v Humpolci, Jablonci nad Nisou, Klatovech, Kolíně, Mostě, Nymburku, Písku, Praze, Svitavách, Táboře a Uherském Hradišti. Uvedena bude také v cizině, ať už v Berlíně, Vídni, či Sydney.