Hlavní obsah

Zmizelý život Smetanovy Prodané nevěsty

Právo, Radmila Hrdinová
PRAHA

Erbovní českou operu má pražské Národní divadlo na repertoáru prakticky setrvale od svého otevření. Ovšem tempo pořizování nových nastudování se v posledních letech výrazně zrychlilo. V září uvedlo ND už dvacáté nastudování.

Článek

Pokud platí, že každé nové vedení cítí potřebu deklarovat skrze Prodanou nevěstu svou vizi operního divadla, pak je Prodaná nevěsta pro stávající vedení opery ND nepříliš radostnou bilancí vyzývající k zamyšlení nad úrovní první, skutečně „profilové“ inscenace. A to co se týče jak scénického tak i hudebního nastudování.

Na režijní uchopení titulu se názory mohou výrazně lišit, ale kvalita hudebního a zvláště pak pěveckého nastudování by měla být v případě „první scény“ nezpochybnitelná. Ani jedna ze dvou premiér však ne nejvyšší příčku zdaleka nedosáhla. Zvláště pak první premiéra strádala řadou vážných hudebních problémů, které by se v ND vůbec neměly vyskytnout.

Nevyrovnané pěvecké obsazení

Hlasy Miroslava Dvorského a Pavly Vykopalové k sobě neladily - zatímco Dvorský zpíval Jeníka permanentně siláckým tónem (s některými krásně znějícími výškami, ale i řadou nezvládnutých míst), technicky spolehlivý soprán Vykopalové zněl v prostoru ND příliš komorně a bez výraznější emoce, což ale padá na vrub i režie.

Dvojice druhé premiéry byla pěvecky jistější a především emocionálně zaujatější. Dana Burešová je Mařenkou krásného hlasu i živého projevu a Tomáš Černý dosahuje v Jeníkovi stále větší smetanovské dokonalosti co do deklamace, frázování, zpěvné vroucnosti a detailně vypracované dynamiky.

Z ostatního obsazení si pochvalu zaslouží Jaroslav Březina i nadějný Václav Lemberk v roli Vaška, i když režie postavu zlikvidovala zjednodušením do podoby klátícího se primitiva. Na Kecala nedosáhl dostatečně pěvecky ani jeden z představitelů - Luděk Vele si škodil pěveckou přibližností, Zdeněk Plech zase humpoláckým halekáním. Oba měli ale po svém postavu vypracovanou řadou hereckých detailů.

Druhá premiéra dopadla hudebně lépe

Orchestr pod taktovkou dirigenta Ondreje Lenárda vystřihl precizně předehru, ale už od vstupu do prvního dějství ztrácel stále víc na lesku a dynamické pestrosti, vše se linulo v jednom pomalém, výrazově šedém proudu. Disproporce mezi orchestrem a sólisty vyvrcholily na první premiéře katastrofálním sextetem, z něhož trčely jednotlivé hlasy hádající se urputně o intonační i pěveckou jednotu.

Druhá premiéra dopadla hudebně lépe, ale dojem šedé bezvýraznosti (dokonce i v tak krásných místech jako je furiant) přetrvával. Dobrý výkon (zejména napodruhé) podal sbor.

Režie mladé Magdaleny Švecové, která zaujala již několika komorními pracemi, vypovídala bohužel o bezradné a bezkoncepční snaze posloužit scénografické soustavě panelů představujících snad zrající pole, ale popojíždějících neustále tu a tam bez větší logiky a většinou velmi rušivě vůči hudební dramaturgii opery.

Ležící u-rampa manipulovaná baletem (v červeno-modrých kostýmech upomínajících na někdejší svazácké folklórní skupiny) připomínala ošklivě odrbaného velblouda a sólisté ani režisérka si s ní nevěděli rady.

Každý sólista má své nápady

Místo vypracování vztahů postav navěsila režie na příběh zvenčí žánrové obrázky (natahované prádlo, škubané husy, sboristé „křižující se“ džbánky piva, oběd sevírovaný Kecalovi nelogicky uprostřed sjednávání svatby) a podstatné rozdíly v hereckém ztvárnění postav svědčily o tom, že si sólisté v pudu sebezáchovy zjevně přinesli nápady buď vlastní či z jiných nastudování.

Komediantská scéna vyrobená „na klíč“ Divadlem Continuo se omezila na sice půvabné hemžení živáčků i panáků zavěšených na „z nebe spuštěných“ tazích, ale patřila do zcela jiné opery. Dramaturg Ondřej Hučín avizuje v programu jako téma nové inscenace „zmizelý život české vesnice“. O tom se však publikum nedozví vůbec nic. Spíše by se dalo mluvit o „zmizelém životě“ Prodané nevěsty.

Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta

Hudební nastudování a dirigent Ondrej Lenárd, režie Magdalena Švecová, scéna Petr Matásek, kostýmy Zuzana Přidalová, choreografie Ladislava Košíková, sbormistr Pavel Vaněk, dramaturgie Ondřej Hučín. Premiéry 25. a 26. září 2008 v Národním divadle Praha.

Reklama

Související témata:

Související články

Operní divadlo La Scala oslaví 230 let

Operní divadlo La Scala v Miláně je podle mnohých světová scéna číslo jedna, kde by chtěla vystupovat každá operní pěvkyně či pěvec. Scéna výjimečná nejen díky...

Výběr článků

Načítám