Článek
Královské a tč. prezidentské hlavní město Praha má smůlu na sochy. Smůla se lepí na botky trochu vzdělaným turistkám a na oční klapky tu izahraničních pasantů, kteří hledí dál než jen na krok před sebe. Pražská architektura je krásná a svědčí o evropských dějinách. Je tu i dost zelené barvy, kterou štědře podávají stromy v ulicích a parcích. Město malovalo hodně dobrých malířů a popsalo dost dobrých spisovatelů a sdělili nám, že žijeme v srdci Evropy. Je to srdce dramatické, originální a krásné, pokud se vyhneme panelákovým hradbám na perifériích. Říká se, že Praha je stověžatá. Zkusil jsem to jednou spočítat, ale věží bylo víc než sto.
Potřeba nečeho trvalého
Ať už věříme, nebo nevěříme v těla z mrtvých vzkříšení a život věčný, pražské kostely, povětšinou gotické a barokní, nabízejí nejen svátosti, ale také a především nové a nové dojmy uměleckého řádu, říká se obecně - estetické zážitky. O to se také zasloužili sochaři, kteří kostely vyzdobili. Takovou podobnou galerií soch s klenbou nebe nad hlavou je Karlův most. Co nám často chybí v životě, potkáváme tu ve spěchu nebo na procházce: harmonii sochy a prostředí, běžícího života a čehosi trvalého, co nám v kameni nebo kovu dokládá socha někoho, na koho rádi vzpomínáme.
Pěkné sochy, nešťastná místa?
Ale bohužel stalo se vývojem všelijakých neblahých událostí, že většina pražských soch je nepovedená. Tu stojí, jak říkají sochaři, panák na nepravém místě, nebo na místě krásném a nepřehlédnutelném vypíná se osobnost sice respektovaná, ale nepovedená co do tvaru, výrazu, provedení i postavení. Tak např. milovaná hudba Antonína Dvořáka jest oblečena do kabátu na náměstí Jana Palacha a s kloboukem v ruce hledí na schody Rudolfina. Kdo jde na koncert, má Dvořákův pohled v zádech. Pěkná socha, nešťastné místo.
Nebo T. G. Masaryk. Tolik bylo dohadování, kam ho postavit, jako by už dávno nestál ve vědomí a svědomí každého, kdo si váží jeho statečnosti a myšlenek. Masarykova socha, jinak pěkná, se teď z Hradčanského náměstí dívá na fasády Hradu jako rozpačitý turista, který do Hradu nesmí. A to skončil na místě z uvažovaných nejlepším.
A sám Svatý Václav, vévoda České země, neměl by na svém koni se čtyřmi doprovodnými světci někam poodjet? Zvykli jsme si, že tam patří a že všechny režimy, k jeho podstavci kladou věnce. Nemělo by se náměstí jmenovat i dneska Koňský trh a neměli bychom vévodu zasadit jinam?
Také František Palacký v nadživotní žule na Palackého náměstí nevypráví nic ze svých krásně psaných dějin, jen hledí do dějepisecké neurčitosti. Aspoň když jsou stupně pomníku příjemně vyhřáty sluníčkem, dobře se na nich sedí. V tom je krásná svoboda pohledu na umění. Bez nároků na odměnu nebo beze strachu z trestu můžeme říct, tohle se mi líbí, tohle se mi nelíbí. Mně se pomník Jana Husa na Staroměstském náměstí nelíbí.
V tom pěkném historickém čtverci města radši bych chodil kolem morového sloupu, který zbořili vlastenci. Ale vlastenci boří a vlastenci zase staví, budiž jim jejich honoráře požehnány.
Protože mi jde o jednu sochu, která se mi zdá na svém místě, ještě bych se rád zmínil o několika sochách, které se mi v Praze také zdají být krásné na svých místech. Josef Mánes, ten štíhlý malíř u svého mostu, dívá se k vodě a Hradu. A to vlastně nedopatřením - původně tu prý měl stát Dvořák. Josef Jungmann na svém náměstí před čelem chrámu Panny Marie Sněžné nebo abbé Josef Dobrovský na Kampě.
A běda sochám, které vznikaly na objednávku režimu. Monument Stalina odstřelili, se Sbratřením českého partyzána a rudoarmějce se pořád neví co a jak, stěhuje se z místa na místo. A co s těmi bustami vzdělanců, kteří se přiklonili k nevzdělanosti? Odstraňují se, překládají, odcházejí do skanzenu komunismu. V zemi, kde se se sochami zachází jako s nábytkem, je něco v nepořádku. A tak život soch ve městě je pořád v otázce jako život lidí. Obstojíme? Teď. A zítra? Okem? Tedy v pohledu a názoru? A v čase, v přílivu a odlivu událostí, kterým se říká dějiny?
Člověk je udělán z poměrně dobrého materiálu. Vydrží zhruba pětasedmdesát roků. Socha je nebezpečnější, vydrží i několik tisíciletí. Vedle a nad její hmotou, vydrží i její myšlenka?
Krbálkovo Vítězství
Myšlenka sochy Pavla Krbálka je Niké, což z krásné řecké mytologie převedeno do češtiny znamená Vítězství. Je to nová socha v Praze, vysoká skoro sedm metrů a sochař ji zasadil jako vzrostlý zlatý topol na trávník Chotkových sadů v pohledu proti Královskému letohrádku a věžím Hradu. Také sochy mají své osudy.
Krbálkovo Vítězství zvítězilo v roce 1991 mezi 740 uchazeči z 35 zemí světa v Japonsku v soutěži Abstraktní socha. Stojí v japonském Hakone Open Air Museum, proti nebi v přírodním parku. Pro sochaře to však není nic abstraktního, sochu pojmenoval Niké 89, a jak říká, "je věnovaná vítězství demokracie, která překonala politický rozpor v Evropě a její rozdělení". Tedy symbol svobody.
Myšlenka zaujala Kruh přátel Praha-Lucern, jehož členové se po srpnu 1968 silně angažovali ve věci morální i materiální podpory především českých spisovatelů, kteří odporovali zlému režimu. Jiří Gruša ne nadarmo nazval město Lucern "přístavem české literatury". Společnost dílo sponzorovala a Krbálek je věnoval Praze. Socha se v Praze odhaluje v těchto dnech, ale roušku někdo ukradl už první noc po usazení. Potřeboval kus hadru. Nebo byl tak moc zvědavý?
Třetí exemplář sochy byl odhalen roku 2001 v Lucernu za účasti dvou prezidentů, švýcarského Leuenberga a českého Havla. Ale Pavel Krbálek netvoří jen velká sochařská díla. Vytváří také menší sochy, nejradši z ryzího zlata, o němž říká, že "je živým kouskem slunečního těla na Zemi. My můžeme ryzost opustit, ale ryzost zůstává".
Krbálek také ozdobil mnohá evropská města kamennými díly a kašnami, kde voda, kov a kámen vedou s člověkem dialog. Na jedné takové kašně vytesal nápis: "Ve mně - v kapce - začíná moře. V tobě - člověče - věčnost."