Hlavní obsah
Jakub Janovský chystá výstavu v Hluboké nad Vltavou. Foto: Lucie Levá

Výtvarník Jakub Janovský: Má díla mají introspektivnější charakter

Do přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy vyrůstal mezi skluzavkami a prolézačkami, přenáší návštěvníky výstavy Kolotoč ve znovuotevřené pražské galerii Jilská 14 malíř a kreslíř Jakub Janovský. Od zkoumání společenského dění se odklání k vnitřním pohnutkám, které si lze v podobě pláten či videí prohlédnout do třicátého října.

Jakub Janovský chystá výstavu v Hluboké nad Vltavou. Foto: Lucie Levá
Výtvarník Jakub Janovský: Má díla mají introspektivnější charakter

Proč jste dal výstavě titul Kolotoč?

Jde o zastřešující pojem, narážející mimo jiné na stejnojmenný obraz z přehlídky s osamoceným klukem na sídlišti sedícím zády k divákovi a otevírajícím mu děj před sebou. K pozvánce jsme použili plátno Skluzavka, jejíž spirálový pohyb může evokovat kolotoč.

Odkazuje nejen k hernímu prvku v dílech, ale také k mechanismu zacyklení figur v rolích, v nichž se vyskytují. To je dáno osobností a prostředím, ale třeba i zažitým socialismem a přerodem v raný kapitalismus.

Bývalý režim jste však zažil do věku pěti let…

Může se to jevit jako strašně krátká doba, vnímání ve věku čtyř pěti let je ale natolik zjitřené a intenzivní, že tyto vzpomínky v člověku přetrvávají celý život. Je v podstatě jedno, jestli jsem ročník 1984, nebo o dekádu starší. Dětská hřiště se totiž do začátku devadesátých let moc neměnila. Myslím si, že se zakomponovanými prvky se nejvíce identifikuje generace Husákových dětí.

Pocházíte z Jihlavy. Vyrůstal jste na sídlišti?

Nedá se to tak docela říci. Bydleli jsme sice v paneláku, byl však spíše osamocený. Na typickém sídlišti vystavěném v polovině osmdesátých let, kde jsem se poměrně intenzivně pohyboval, ale žili babička s dědou.

Berete to jako determinující zkušenost?

Do jisté míry to může být navázáno, hanlivě řečeno, na nostalgii nebo sentiment, které jsou nepřenosné. Snažím se ale víceméně konkrétní vzpomínky zobecňovat. Každý děj na jednotlivých plátnech má trochu jinou náladu, skrze atmosféru zobrazených míst by se měla přiblížit všem, kteří dětství mezi železobetonem zažili.

Figury nezřídka odíváte jen do spodního prádla, navíc je jim málokdy vidět do tváře. Proč postavy takto obnažujete a současně anonymizujete?

Ono anonymizování souvisí s předchozí odpovědí. Každý pozorovatel si do děl může dosadit sebe nebo blízkého člověka. Tím, že jsou obvykle pootočené a skrývají obličej, vtahují diváky do příběhu odehrávajícího se před ním.

Co se týče odhalování jejich proporcí, je to nejspíše deformace z povolání. Baví mě hrát si se stavbou lidského těla, proto je dobré, když jsou například končetiny viditelné. Zároveň jde o určité prolamování studu, které je u dětí dlouhodobě akceptovatelné.

V posledním cyklu se podle kurátora více formálně usazujete do technik malby, koláže či kresby na smalt. Můžete to rozvést?

Techniku si vybírám vždy v závislosti na zvoleném motivu a s vědomím, jak by měl daný výsledek působit. Dříve měly mé práce často kritické poselství a formu až podivného kvaziagitačního plakátu. Pro to byla nejvhodnější konturová kresba, smalt či kontrastní malba. Dnes mají mé výstupy spíše introspektivnější charakter, tudíž více pracuji s klasičtější malbou, v menším formátu s papírovou lepenou koláží.

Mezi aktuálně vystavenými médii nechybí video, například klip s točícím se prázdným kolotočem. Jaké významy nese?

Základní myšlenka byla, aby výstava nebyla moc upovídaná dějem z obrazů. Chtěl jsem využít reálných herních prvků a zkusit je rozpohybovat bez přítomnosti dětí. V případě kolotoče je přesto patrný jejich duch. Stejná idea je u zeměkoule, kde zvláštně zápasící balonky simulují vzájemné vztahy osob. Jsou uvízlé ve schránce, vyvolávají pocit tísně.

Zastoupen jste na přehlídce výtvarných děl inspirovaných tvorbou Charlese Baudelaira, která se v Galerii Středočeského kraje otevřela 3. října. Které práce v Kutné Hoře představujete?

Vytvořil jsem site-specific instalaci nazvanou Nahoru dolů, a to pomocí černobílých smaltovaných plechů a reálného žebříku vrhajícího stín na namalovaného kluka, jenž po něm jakoby leze.

Jaký máte k prvnímu prokletému básníkovi vztah?

Loni jsem se zúčastnil výstavy v pražské Národní galerii, která se věnovala tvorbě Edgara Allana Poea. Mám ho rád, nicméně proti Baudelairovi je to taková romantická pohádka. Ten jde opravdu na dřeň.

Upřímně jsem si více oblíbil básníky, kteří na něj navazují, kupříkladu Arthura Rimbauda. Zaujalo mě, že zhruba ve věku čtyřiceti let chtěl veškeré své dílo zničit a živit se coby obchodní cestující. O tom, co mu tehdy připadalo špatné, se dnes učíme ve škole.

Kde budete mít další výstavy?

Čeká mě tříměsíční sólová výstava v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou. Začít by měla v březnu. Vyjde k ní rozsáhlý katalog mapující výběr mých prací z posledních čtyř let. Na příští, možná až přespříští rok chystám i komorní přehlídku pro pražskou galerii Fotografic. Tamní prostor se mi velice líbí. A site-specific instalaci připravuji na léto pro pardubickou Art Space Nov.

Může se vám hodit na Firmy.cz:
yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků