Hlavní obsah

Vyšel román britského spisovatele Martina Amise Šíp času

Šíp, nebo lépe řečeno směr času je podle fyziků příjemná jistota, vyplývající ze zákonů termodynamiky a zaručující, že budoucnost zažijeme až po minulosti a že ručičky hodin k ní dojdou obvyklým způsobem. Ale nutně pokaždé? Brit Martin Amis si ve stejnojmenném románu z roku 1991, pohrává s myšlenkou, jaké by to bylo, kdyby to neplatilo napořád.

Vyšel román britského spisovatele Martina Amise Šíp času

V Šípu času, doplňující nyní pětici jeho českých překladů o další přízračný sestup ke kořenům Zla, uvažuje Amis situaci, kdyby si vesmír škytl a dopřál úplně nenápadnému jedinci strávit život obráceně. A protože s ním na račí způsob projdeme i branou s nápisem "Arbeit macht frei", bude to představa, z níž zamrazí.

Hrdinou je přátelská smrt

Nápad otočit veškeré situace a promluvy naruby dostali svého času už Lewis Carroll, Cocteau, Ballard. Nabokov ho dokonce rozpracoval ve své závěti Podívej, harlekýni! Avšak teprve nyní před námi Amisovou zásluhou čas vytrvale defiluje jako špatně založený film do promítačky, se kterým nelze nic dělat, a jen vyděšeně sledovat, co nastalo.

Na začátku kotouče zastihujeme postavu jménem Tod Friendly ("přátelská smrt") vstávající z lože nebožtíka. Zatímco na konci románu se nemluvně, které v běhu života mezitím vystřídalo řadu identit na úprku před morální odpovědností, vrací do matčina lůna a někdo nahoře jako by nad tím robátkem zatahoval oponu po vydařeném představení.

Račí posloupnost je tu pochopitelně usměrňována rozumnou konvencí, abychom děj dokázali vůbec vstřebat. Občas však spisovatel nezaváhá a chutě smečuje na výzvy, na které mu tak pitoreskní literární prostor přihrál.

Důsledky jsou dvojí. Úsměvy nad tím, jak se dialogy odvíjejí pozpátku, taxikáři platí pasažérům za svezení či komíny nasávají čistý vzduch, totiž záhy ztuhnou, když se protagonista už (anebo teprve?) jako válečný zločinec v doktorském plášti ocitá poblíž strýčka Pepiho Mengeleho v Osvětimi.

Sladce to tu páchne po Cyklonu B a soukmenovci starostlivě vkládají Židům do úst zlaté korunky, odnímají jim tetování a odvádějí je ke kusé koleji na místním nádraží, odkud budou rozvezeni domů, časem si z kabátu odepnou urážlivou hvězdu a dočkají se některých občanských práv.

 

Časoprostorová facka

Amisova časoprostorová facka není lacinou sci-fi. I když autor už skoro třicet let zápasí s problémem, že formální kudrlinky u něho někdy překřičí sílu pravd, které chtěl sdělit, je tato složitá a expresivní technika účinným prostředkem, jak popsat něco, co mluvčí koncentráčníků Primo Levi kdysi označil za "nesdělitelné".

Jak mohl člověk dopustit holocaust? Amisův hlavní trumf se přitom opírá o napětí z toho, jak vzdor obrácené peristaltice času funguje uvnitř hrdiny normální svědomí. Toto "já, které by měl mít", vše komentuje nic nechápajíc, protože je tak jako my projektováno na jiný časový vektor.

Jenomže "on je tu sám za sebe". Tragický pajďulák se sice na konci knihy už správně jmenuje Odilo Unverdorben a možná nám připomene zneužité neviňátko, se znalostí historie tady však zaslechneme spíš Vonnegutovo okřídlené "sloužil zlu příliš otevřeně a dobru příliš skrytě", než abychom mu uvěřili byť jen ždibíček z toho, jak je "nezkažený".

Povaha nejstrašnějšího zločinu v dějinách, na němž se podílel, je najednou po přečtení Amise tak zřejmá, že si to radši ani nechceme připustit: spočívá v lidské šedé zóně, kterou stačí třeba jen nechat škytnout, a ona se zčistajasna vybarví.

Martin Amis: Šíp času

Sběratel hříchů

Ví, jakou šťávu dnes potřebuje jazyk beletrie, a dovede válčit s frází, takže mu visí na rtech nemalá část anglofonní mládeže, jak jsme viděli také v Praze, když hostoval na Festivalu spisovatelů. Martin Amis (1949) - "nejlepší americký autor narozený v Anglii", jak se mu někdy zlomyslně říká - už ostatně pocítil, že mu za mořem rozumějí víc než doma, kde není prorokem, protože Britové neradi slýchají nepěkné věci o své povaze.

Potomek šéfa "rozhněvanců" Kingsleye Amise, s jehož špatně ututlaným šosáctvím se rozešel hned na konci dětství mezi oxfordskými kampusy, je dnes čítankově zámožným literátem. Jeho pesimistické studie selhávající lidské nátury se už čtenáři vybavují snáz než papínkovy taškařice přeschlé suchým humorem.

Amis "junior" totiž léta studuje bestiář současného velkoměsta, přičemž sice tu a tam zakopne o mnohomluvný odstavec, ovšem nenechá si ujít jedinou příležitost, jak své pozorování výrazově ozvláštnit. Byl to i případ prvotiny Akce Rachel (1973), s níž do anglické literatury vstoupila poetika prvních počítačů. Zpočátku se však tento enfant terrible utápěl v temné nečitelnosti, a tak se z jeho rané tvorby prosadila až kompozičně znamenitá satira Úspěch (1978, č. 1992) o bratřích vázaných incestním zážitkem, kteří si postupně vymění pozice na společenském žebříčku.

Novela Jiní lidé (1981, č. 1996) vypočítává sedmero smrtelných hříchů, jimiž by bylo záhodno aktualizovat stařičkého Danta: zkorumpovanost, paranoia, nejistota, zhýralost, smyslnost, pohrdání, nuda. A přidejme radši i skrznaskrz rozšířenou lakotu, kterou s pořádnou dávkou šklebu skrz slzy vylíčí Amisův vrcholný román Peníze (1984, č. 2001) o zpupnosti křupanů z vyššího managementu. Subtilní Noční vlak (1997, č. 2000) se naopak za pomoci řadové policistky pokouší dobrat sebevražedných motivací zdánlivě úspěšných spoluobčanů.

Amisova přízračná vize přelomu milénia Londýnská pole (1989) má u nás vyjít letos. Jeho nejnovějším románem je Žlutý pes (2003).

Přeložila Kateřina Klabanová. Volvox Globator, 168 stran

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků