Článek
Jiří Gold: Ze dna na den
Letos sedmašedesátiletý autor hlásící se celý život k existenciální a experimentální poezii "na hranici těla a snu", jinak ale též filmový scenárista, dramaturg a režisér, vydává své básně z let 1988-1990. Datem přesně určené deníkové záznamy ve verších jsou svědectvím o básníkovi z rodu Holanova či Reynkova, jenž dobu a svět kolem sebe vnímá jako věčně se proměňující čas a bezčasí duše: ...jednou svlékání / a stahování: podruhé / rozbíjení: a vždycky / mimo...
(Petrov)
Josef D.Beneš: Kdo jsi, člověče? a Až za mnou přijdeš
Vzpomínky na Nymburk a jiná místa
Dvě nedlouho po sobě vydané prozaické knížky absolventa pražské evangelické fakulty žijícího od roku 1970 v Ženevě. V první (deset povídek a novel) se snaží odpovědět na motto, které knihu otevírá: Co je člověk, že na něho pamatuješ? (Žalm 8).
Ve druhé se ve vzpomínkách vrací do svého rodného Nymburka, do farářské rodiny, a přitom si neustále klade otázky po smyslu psaní, "hledání" lidského osudu: Spisovatel je žebrákem, který nic nemá a jen stále vztahuje ruce, aby něco zachytil. Je to pavouk, který rozpředl své téměř neviditelné sítě, aby se na nich uchytily rosné kapky zrcadlící svět.
(obě knížky vydal Primus)
Z překladů:
Ve skutečnosti je díra
Povídky současných švédských spisovatelek
Texty sedmi švédských prozaiček (M. Hermanson, A.-K. Palm, M. Strömstedt, N. Holmqvist, I. Edelfeldt, A. Goldman, K. Thorvall), které se narodily v rozmezí let 1925-1961. Jestli je na světě nějaká země, kde slovo "rovnoprávnost" není jen obvyklá fráze, pak je to dozajista Švédsko (ombudsman je švédský vynález); klasická dělba podle mužské a ženské role zde již skoro zanikla. Neznamená to však, že život v této zemi je zcela ideální - severská uzavřenost předurčuje tradici psychologického způsobu pohledu na současné problémy, třeba společenských minorit nebo dětí.
Všechno se změnilo, když jsem dostala první brýle, vůbec jsem z toho neměla radost. Obroučky byly z kouřově modrého plastu, samy o sobě mi nepřekážely, vadilo mi, co dělají se světem. Copak má opravdu vypadat takhle? Štvalo mě to a kdykoli jsem mohla, brýle jsem strhla. /.../ Dobře jsem věděla, že mě chtějí násilím vtáhnout do všeho toho plochého, křiklavého a ostrého /.../ (A.-K. Palm).
(Vybrala a přeložila Viola Lyčková. One Woman Press)
Donni Buffalo Dog: Tančili tváří k slunci
Málo se připomíná, že genocida indiánských domorodců ze strany bílých nájezdníků má na kontě čísla dvanáctkrát vyšší než osvětimské pece.
Autorka, míšenka bělošky a čerokíjského bojovníka, která se po čtyřiceti letech v "civilizaci" vrátila mezi lid svého otce a ke jménu Ptešunkawin, však zná účinek šamanského lektvaru jménem smíření.
Do hlavní role obřadného portrétu kmene, jenž se šlechetností přírodního národa klade své mokasíny na stezku ducha a učí se, že dávat je cosi vyššího, obsadila Slunce. Jeho uctívání potvrzuje posvátný životadárný cyklus, který je pro moderní prózu indiánských národů stejně důležitý jako pro nás jednota formy s obsahem nebo postmoderní výpůjčka. A tak autorka v zádumčivé próze nakonec dosáhne téhož jako pokrevní sestry a bratři Erdrichová, Silková, Carter a Momaday, kteří už našim čtenářům své čaromocné tkaní příběhů představili.
(Přeložila Tereza Obručová. Mladá fronta)