Článek
Spisovatelčin zápas s jazykem, její svár s řečí, kterou ve svých prózách záměrně destruovala a přizpůsobovala svému myšlení a vnímání, vyvrcholil v roce 1968, kdy Linhartová emigrovala do Paříže. Takřka okamžitě přijala francouzštinu za svůj nový jazyk. Ve Francii vystudovala japanistiku a začala se věnovat japonskému a čínskému výtvarnému umění.
Na letošním festivalu Poezie bez hranic autorka dodala, že prózu ani poezii už nepíše a nemíní se k nim vracet: tři krátké texty, které shrnuje svazek Kaskády - Vodopád v Nači, Odmámení a Smích bez zaujetí (1981, 1983 a 1988) - jsou tedy bodem, z něhož můžeme přehlédnout cestu, kterou Věra Linhartová jako literátka urazila.
Prózy ze 60. let, knihy Meziprůzkum nejblíž uplynulého, Prostor k rozlišení anebo Přestořeč, záměrně rozrušovaly linearitu vyprávění, odbíhaly k rozmanitým citacím, parafrázím a úvahám - směr toku textu určovaly asociace a Linhartová jako jedna z prvních ve svém tehdejším psaní předjímala estetické kánony postmoderny.
Zároveň ale její přísné, neemotivně zabarvené texty představovaly těžko stravitelnou masu slov a fragmentů promluv, monumentální labyrint, k němuž mnoho čtenářů - včetně autora těchto řádků - jen nesnadno hledalo a mnohdy vůbec nenašlo klíč.
Ke konci 60. let se Linhartové řeč definitivně rozpadla. Autorka zpřetrhala veškeré gramatické, morfologické a syntaktické vazby, aby následně, už ve francouzské emigraci, vytvořila prosvětlený a střídmý, nový jazyk. S maximální strohostí popisuje jednotlivosti, zastavený čas a znehybněný prostor - "podniká výpravu do jednoho z těch světů, kde nekonečně malé zastupuje nekonečno", jak píše v nynějších Kaskádách.
Poslední knížka Věry Linhartové je málomluvná, oprošťuje se od slov a směřuje k tichu; podobně jako éterická typografická úprava svazku a lyrické, zamlžené ilustrace Adrieny Šimotové, které texty doprovázejí. V autorčině posledním prozaickém psaní tušíme ohromení viděnými i nespatřenými rozměry skutečnosti, ale společně s nimi i touhu nenarušit tuto krásu slovy, ponechat ji sobě.
To "silné bílé světlo", které pro Linhartovou z reality vyzařuje, ji přenáší tam, kde "místo se propadá do pohyblivých písků a putuje volně prostorem" a kde "okamžik uniká mezi prsty." Kaskády jsou konečnou stanicí. Za ní se rozprostírá nekonečná krajina a nad ní - tichý smích.
Věra Linhartová: Les cascades / Kaskády
Z francouzských originálů přeložil Petr Král, frontispis a ilustrace Adriena Šimotová, Trigon, 40 stran