Ve stovce kopií se na diváky valí 3D písničkál V peřině

Pak ho napadlo natočit film za 24 hodin, což už bylo na pováženou, protože i když to dokázal, na kvalitě filmu Krysař se to dost podepsalo. Nyní se pyšní tím, že natočil první český 3D film V peřině, a budiž mu přiznáno, že technicky to dokázal.

A co má být? zeptá se dítě, které už těch „třidéček“ vidělo nespočet, a jestli kouká na český, nebo zahraniční film, je mu úplně jedno. Hlavně ho musí bavit, v lepším případě překvapit a alespoň něco malého mu sdělit. Jeho rodič si k tomu ještě rozmařile přeje, aby nebyl v kině jen jako doprovod, ale bavil se také. Film V peřině však selhává už v základě, tedy ve scénáři.

Jako scenárista je sice v titulcích uveden Miroslav Adamec, ale celek vypadá, jako kdyby žádný scénář nikdy neexistoval. Změť epizod, které se odehrají kolem rodiny, jež vlastní čistírnu peří v malebném jihočeském městě (vynikající výkon Písku v čele se starobylým mostem), nemá kloudnou zápletku, a tudíž logicky ani pointu.

Nápad, že v čistírně peří se čistí i zlé sny, není k zahození, ale jako jediný na celovečerní film nestačí. Propojení reálného světa s pohádkovým (ten je uvnitř peřiny, do níž lze za jistých okolností vlézt a plout tam v 3D, sice není originální, ale dá se dokonce i dost nápadně opakovat, viz Dívka na koštěti – Harry Potter. Jenže v obou jmenovaných filmech (a v mnoha dalších) je ten reálný svět opravdu reálný, jeho hrdinové prožívají skutečné příběhy a propojení se světem pohádek a kouzel je opodstatněné v samotném příběhu.

To, co je vydáváno za realitu V peřině, je podivně nostalgická spletenina leckdy až špatně srozumitelných příhod, a to nejen v dějové části, která místy postrádá dokonce smysl (proč je maminka překvapená, že jejich čistírna čistí zlé sny, když je to napsáno na vývěsním štítu?), ale i ve stylu a časovém vymezení.

Do přeplácaného, ovšem ryze současného dětského pokoje vstupuje maminka ve svetříku a brýlích z poloviny minulého století, po ulicích jezdí „stará šunka cabriolet“, na křižovatce stojí strážník v tubusu…

Výprava včetně kostýmů tedy nedává smysl o nic větší než pobíhání postav, které se převážně jen „ksichtí“, rozhazují rukama a žvatlají hlouposti. Proč by se na to měly dívat dnešní děti, když jde ze všeho nejvíc o ukázku špatného vkusu a zneužití pojmu příjemná letní atmosféra (za tu je vydáváno sluncem zalité prostředí a přihlouplé úsměvy), není jasné. Tak jako v jiných případech slovo „jiné“ neznamená lepší, ani zaklínadlo „je to naše, české“ neplatí.

Film je uváděn jako hudební komedie, někdy dokonce jako muzikál. Jenže aby to byla komedie, musela by mít humor, který tu není odkud brát a za který nehodlám považovat „žertovně pivní“ sólo výstup Milana Šteindlera a Marka Vašuta. Muzikál to být nemůže, protože písně souvisejí s příhodami na plátně jen občas a velmi volně.

Nejlépe by se hodilo označení písničkál. Písničky tu jsou, i když s výjimkou těch od skupiny Kabát dost příšerné. Což se týká zejména textů veršovaných výhradně systémem láska-páska, jimž vévodí slova „Jsem sen, lá-la-lá, sen lá-la-lá“ v přednesu Nicol Moravcové, která v roli chůvy chodí filmem a staví na odiv dekolt, nic herečtějšího při sobě nemajíc. Choreograficky se tanečně-pěvecké výstupy pohybují mezi spartakiádou (s příslušnými předměty v rukou tanečníků) a aerobikem pro začátečníky.

Herecky sice vynikne Karel Roden, ale o to víc se od něj odrazí nedostatek hereckého talentu Lucie Bílé v roli jeho manželky a potíže ostatních, kteří při nejlepší vůli nemají co hrát. Tatiana Vilhelmová dokonce ani nic nehraje, jen se tak párkrát projde po ulici s psíčkem. Asi šla zrovna kolem…