Článek
Možná se ale oba tábory přesto shodnou, že Vachkova "kontroverzní" tvorba patří k tomu nejoriginálnějšímu, co česká kinematografie dnes nabízí. Možná i kvůli této pověsti vyhrál poslední film jeho tetralogie Kdo bude hlídat hlídače aneb Klíč k chaloupce strýčka Toma (2002) hlavní cenu Česká radost na podzimním Festivalu dokumentárních filmů Jihlava 2002. Ač je snímek tentokrát spíše tragédií a ač se svým stylem z Vachkovy dosavadní tvorby vymyká.
Svět ve Zlaté kapličce
Vachek v něm téměř nevyleze z Národního divadla, kde natočil (opravdu) celou Smetanovu operu Dalibor v podobě pracovních zkoušek souboru pod vedením J.A. Pitínského. Mezi áriemi nechává promlouvat všelijaké "potrhlé" i "nepotrhlé" české vzdělance, kteří usedají do prázdného hlediště národní kapličky.
Daliborové dneška
Tvůrce si pohrává s daliborovským libretem a hledá glosátory, ale i "Dalibory" naší porevoluční situace a české cesty, "ty výjimečné a vzpírající se hrdiny, které nížiny pohodlné společnosti doženou někdy až k extrémním postojům". A tak ve filmu vystupují sociolog Jan Keller či nedávno zesnulý filosof Milan Machovec, ale i známí aktivisté Vladimír Hučín, Petr Cibulka, John Bok nebo anarchista Jakub Polák.
Divadelní chrám se v této konstrukci stává symbolickým "národním bojištěm" současných i minulých idejí, názorů a pohledů na naši společnost a státnost. Místem, kde Vachek nechává zaznít až zbytečně doslovné, tezovité nářky na dnešní poměry a kde inscenuje i své metaforické hračky Švejka, který si posype hlavu penězi (namísto popela)! Co naplat, tvůrce typu Vachka je mentor, který považuje za svou povinnost adresně promlouvat o světě a o nás.
Chybí katarze
Ale tam, kde jeho groteskní klíč dovedl dříve odhalit rozporuplnost doby, Smetanův Dalibor spíše selhává. Reprodukovaná hudba z plátna nedovede utáhnout celý film natož, aby z ní mohla vzejít očekávaná katarze české "tragédie". Vidět Vachkova "Hlídače" je proto zajímavé, ale už druhá hodina se pro diváka stává pěknou dřinou.
Kdo bude hlídat hlídače aneb Klíč k chaloupce strýčka Toma, režie: Karel Vachek, kamera: Karel Slach, zvuk: Libor Sedláček, střih: Renata Pařezová, produkce: Petr Oukropec, ČR (2002), 220 min