Hlavní obsah

Trumpetista Hugh Masekela: Jihoafrické ticho je smutné

Právo, Tomáš S. Polívka

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Trumpetista Hugh Masekela patří k nejvlivnějším osobnostem jihoafrické hudby. Zpopularizoval jazz na kontinentě jeho kořenů, se svojí kapelou natočil vůbec první černošské jazzové album v Africe.

Foto: Peter Kováč, Právo

Trumpetista Hugh Masekela natočil první černošské jazzové album v Africe.

Článek

Na protest proti apartheidu odešel do USA, kde dosáhl ohromné popularity. Například singl Grazin’ In The Grass (1968) si koupily čtyři milióny posluchačů, skladba Bring Him Back Home (1987) se stala hymnou mezinárodní kampaně za osvobození Nelsona Mandely a Masekelu si jako hosta zval Paul Simon. Konečně se dočkáme i české premiéry. Třiasedmdesátiletý hudebník vystoupí na blížícím se festivalu Colours of Ostrava.

Prošel jste řadou odlišných prostředí. Zúčastnil jste se legendárního festivalu hippies Monterey Pop 1967, natáčel s kapelou The Byrds v jejím psychedelickém období. Muselo jít o docela divoká setkání, že?

Ani ne, byly to spíše profesionální záležitosti. Sešli jsme se, zahráli a zase rozešli, žádné dobrodružné historky v zásobě nemám. Ale řada muzikantů z těch dob dodnes zůstává mými dobrými přáteli.

Proslul jste i jako bojovník proti apartheidu. Dokonce jste s mobilním nahrávacím studiem křižoval stepi v Botswaně na hranicích s JAR, kam za vámi tajně jezdili jihoafričtí hudebníci.

V Botswaně jsem žil v letech 1981 až 1985 a mobilní studio nám koupil londýnský label Jive Records. Šlo vlastně o ideu šéfa vydavatelství Cliva Caldera, který mi chtěl umožnit nahrávání s mými přáteli, muzikanty z Jižní Afriky. Já jsem totiž tehdy do svojí rodné země nemohl.

U nás to bylo za totality stejné, politického odpůrce – emigranta by okamžitě zatkli. V současnosti stále žijete v USA, ale do Jihoafrické republiky už jezdíte často. Jaké jsou podle vás zásadní problémy tamní scény?

Když Jižní Afrika získala v roce 1994 svobodu, umění pochopitelně nepatřilo k prioritám. Důležitější bylo zajistit bydlení, vodu, elektrifikaci. Hudba nebo divadlo, to vše se ocitlo na posledním místě. Koncertní sály i kluby se zavíraly, protože jejich okolí zaplavil příliv chudých nájemníků z venkova i nových imigrantů z ještě chudších či totalitních zemí. Funguje sice pár festivalů, ale většina kulturních událostí zmizela a to ticho je smutné.

Chybějí místa, kde by se mohly rozvíjet muzikantské dovednosti, a proto do světa proniká stále méně nových jihoafrických umělců.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám