Článek
Třetí přání je příběhem osudového přátelství téměř antických rozměrů. Autor do něj za pomocí prozřetelnosti, jež je pro tuto knihu neodmyslitelná, vplétá tři postavy. Mladého amerického lékaře Max-Pola, který se vyrovnává se smrtí své těhotné ženy, osmdesátiletého šarmantního univerzitního profesora Alexe Evanse a odbornici ve výzkumu očních duhovek Alici, která ráda mění svou identitu a má za sebou "několik hodně zlých vztahů s muži".
Ti tři hledají cosi společného, nejdříve každý na vlastní pěst, potom spolu. Neobyčejný vztah, člověka, který by se stal svědkem jejich vlastního života. Robert Fulghum představuje jejich příběh jako proud s řadou řečišť, střídavě sleduje setkání v různých dvojicích, nechává je vzpomínat, pomalu odhaluje jejich minulost, názory, aby jim všem v samém závěru dopřál nejvyššího potěšení a svedl je společně dohromady. A tím jejich téměř nadpozemské přátelství pečetil.
Fulghumův svět
U příležitostí vydání svého románu se Robert Fulghum opakovaně zmínil o tom, že si přál napsat takový román, který by si sám chtěl přečíst. Ještě přesnější by bylo tvrzení, že chtěl ve svém románě popsat svět, ve kterém by sám chtěl žít. Takové nebe na zemi podle Fulghuma.
Už jenom těch několik málo postav, které ve Třetím přání vystupuje. Mají nekonečné pochopení, jsou nositeli životní moudrosti a současně nepřestávají být dětmi s touhou věčně si hrát. Obraz jejich chování je jakousi moderní chválou bláznovství. Fulghum například vyšle své dva mužské hrdiny vybavené báječným vínem a doutníky pouštět papírové draky, nechává je jezdit bez mapy neznámými krajinami, aby si užili překvapení, v nervózních okamžicích (v románu jich je naprosté minimum) nechává Alexe Evanse nasazovat si červený klaunský nos. Fulghum k tomu poznamenává: "Pořádnou a ještě k tomu vědomou pošetilost si nejlépe vychutnáme v dobré společnosti."
Také prostředí, ve kterých se hrdinové Třetího přání pohybují, nejsou ledasjaká. Starobylá Kréta, se svou historií a tradičními kavárničkami, impresionistické zahrady v Giverny, kde maloval Claude Monet, vodní kanály kolem Oxfordu, to vše jsou místa výrazně lyrická, ale současně velmi vzdálená. Ne však v ideálním světě Roberta Fulghuma, zde je mohou dělit třeba jen dvě stránky.
Bohatí hrdinové
A právě v takovéto idyle je Fulghumův půvab i slabost. Pokud se čtenář začne do jeho snu promítat, záhy zjistí, jaká propast světelných roků ho dělí od jeho hrdinů, jakými luxusními podmínkami autor Alici, Max-Pola a Alexe zaopatřil. Nechodí do zaměstnání, neřeší pracovní vztahy ani rodinné, a i když o penězích nehovoří, jsou bohatí tak, že mohou pohodlně žít na cestách. Pokud však přistoupí čtenář ke Třetímu přání především jako k meditaci o báječnosti života, přijme Fulghumovo pozvání na hedonickou hostinu, kde se podává radost z přátelství, z poznání (autor se v průběhu celé knihy představuje i jako fundovaný učitel historie a místopisu), z jídla, pití a nejrůznějších pošetilostí, bude utěšen. Neb na útěchu je Robert Fulghum, coby bývalý duchovní, nejpovolanější z povolaných.
Robert Fulghum: Třetí přání
ilustrovala Karen Lewisová
přeložili Lenka Fárová a Jiří Hrubý
vydalo Argo
485 stran