Článek
Jak jste Miroslava Tichého objevil pro svět umění?
Naše rodiny se dlouho znaly. Moji prarodiče měli řemenářství, jeho příbuzní zase v sousedství krejčovství. Mirek byl kamarád mého strýce Haryka Buxbauma, chodili spolu na gymnázium a studovali v Praze. Moje babička Tichému poskytla v Kyjově ateliér, chodil k nám pravidelně na obědy. Když mi bylo sedm, učil mě fotografovat. V roce 1968 jsem s rodiči emigroval do Švýcarska. Za babičkou i Tichým jsem znovu jezdil až od osmdesátých let. Jeho fotografie mě nadchly. V roce 1989 jsem o něm napsal článek do časopisu Kunstforum, a to do čísla, které bylo věnováno umění podivínů a lidí na okraji společnosti. Jejich tvorba mě jako psychiatra a výtvarníka profesionálně zajímala.
Tím byla odstartována Tichého mezinárodní sláva…
Jeho fotografie vzbudily zájem kurátorů i umělců. Třeba švýcarská fotografka Annelies Štrba začala Tichého hledat na vlastní pěst.
Rád bych, aby v České republice vznikla stálá expozice Tichého díla
Jela do Brna a vrátila se s nepořízenou. Vůbec nikdo Tichého neznal. Jiní měli větší štěstí. V únoru 1992 za ním do Kyjova dorazil rakouský výtvarník Arnulf Rainer a byl fascinovaný. Pak následovali jiní. Tichý fotografie neprodával, ale začal je s hosty ze světa umění vyměňovat. Dílo za dílo. Tak vznikl základ sbírky a pak i Nadace Tichy Ocean, jejíž kolekci ve výběru představujeme v Kutné Hoře.
Jak vznikl název Tichy Ocean?
Ještě za komunismu jsme s Mirkem popíjeli dobré moravské víno. Když už jsme toho měli v hlavě hodně, začal fantazírovat: Víš, ty oceány, tam je ta síla, tam je ta energie. A já mu řekl: Tak založíme nadaci Tichý Ocean. Smál se, ale povedlo se to.
Jak se stal onen zázrak, že nějaký Tichý z Kyjova je možná nejznámějším českým výtvarníkem přelomu století? Byl to výsledek vašeho marketingu?
Někdy se o Tichém trefně píše jako o fotografovi z doby kamenné. Žil nuzně, pro mnohé byl blázen a bezdomovec. Fotoaparát si udělal třeba z dřevěné bedničky a čočku z plexiskla k ní přilepil asfaltem. Když pak ukážete jeho fotografie lidem, jako byl vlivný umělecký kurátor Harald Szeemann, okamžitě rozpoznají tvůrčí potenciál, novost a originalitu.
Mirek se dočkal samostatných výstav v Centre Pompidou v Paříži nebo v Mezinárodním centru fotografie v New Yorku. Nikdo nemůže zavolat do Centre Pompidou, aby vám udělali výstavu. Sami si vás vyberou. A zajímá je jen absolutní kvalita. Kdyby ale nedošlo k našemu setkání a spolupráci, tak všechny Tichého fotografie by skončily na smetišti.
Tichý oceán nyní zaplavil Kutnou Horu. Vedle díla umělců undergroundového zaměření tam najdeme velké hvězdy světového umění. Jaké máte další záměry s kolekcí?
Rád bych, aby v České republice vznikla stálá expozice Tichého díla a také sbírky, které Nadace Tichy Ocean získala a získává. Potřebujeme peníze na pojištění a transport sbírek, ale jinak nic nekupujeme a neprodáváme. Umělci, se kterými děláme výměnu, nám musí slíbit, že fotografie Tichého neprodají. My také nechceme prodat jimi darovaná díla. Realizujeme Tichého myšlenku, že mnohé lze udělat bez peněz. Sami však nestačíme na to, abychom si zařídili nějaké muzeum, v tom smyslu zde hledáme nadšence a partnery.
A co třeba v Kyjově?
Kyjov se podle mého názoru s Miroslavem Tichým dosud nevyrovnal. Za života byl považován za blázna, trpěného podivína. Když se z něj stal slavný umělec, v Kyjově nechápali, jak se to vůbec mohlo stát. Tichý byl prvním českým umělcem po revoluci, který začal dosahovat v mezinárodním obchodě s uměním horentně vysokých cen. Kombinace bezdomovce a majitele tučného konta, to také bylo a je pro lidi v Kyjově dost složité k pochopení.