Článek
Divadla, orchestry, festivaly, velké výstavní síně plánují na tři, čtyři roky i víc dopředu, a protože je všechno smluvně pojištěno, nedá se na poslední chvíli nic měnit. To platí především o Paříži, ale i jinde. Když se pak v Čechách promeškal další rok, než se všechno schválilo a jmenovalo, nebylo už pomyšlení strukturovat Sezónu kolem dvou, tří, čtyř velkých projektů, které by českou kulturu vrátily po třiceti, nebo dokonce šedesáti letech do francouzského kulturního povědomí. Nezbylo, než se uchýlit k receptu, který jsme už použili při akci PRAHA 2000 (každý má svůj názor na to, s jakým výsledkem), to jest k principu nabídky a poptávky, který ostatně máme radši než kulturní politiku.
Rozeslaly se dotazníky, dejte návrhy, projevte zájem, o financování se postaráme, ale budeme rádi, když se postaráte i vy, aspoň trochu. Minulá zkušenost ukázala a znovu se potvrdilo, že systém funguje, a tak se nakonec našlo ve Francii a v České republice na 700 zájemců o drobné i o trochu větší akce a v Čechách na 3000 kulturních aktivistů obětavě ochotných zajet do Francie. Především s muzikou, skoro výlučně komorní, s menšími výstavami, intimním čtením atd. atd.
Zaujal i Bílek
V Praze byly hotové dvě výstavy baroka a výstava Františka Bílka, pro něž se nakonec našlo umístění v Lille, v Dijonu a v Rennes (pro Bílka po Rennes nakonec i v Paříži), v pařížských muzeích byly rané práce Františka Kupky, ve Francii vedle Muchy nejznámějšího českého malíře, z doby, kdy se ještě špatně živil karikaturami a satirickými kresbami pro anarchistické časopisy (před pár lety byly ty práce ostatně vystaveny v Českém centru v Paříži a v Praze ve Francouzském institutu při příležitosti reprintu jejich českého vydání také).
Měli jsme štěstí, že na rok 2002 plánovala pařížská opera už dávno Dvořákovu Rusalku a Juliettu Bohuslava Martinů, lyonská opera měla v repertoáru Janáčkovu Lišku Bystroušku. Škoda samozřejmě je, že všechny ty inscenace (včetně další Lišky Bystroušky na festivalu v Aix-en-Provence) vznikly bez jakékoli české účasti, jež by je byla možná francouzskému obecenstvu představila lépe (Rusalka byla kanadská, Julietta anglická, obě Lišky - daleko lepší byla ta lyonská - ryze francouzské).
Velice zajímavá byla mladá inscenace dvou raných operních aktovek B. Martinů v pařížském Théatre de l'Athénée. Dodejme, že Francouzi českou hudbu, kromě Dvořáka a Smetany, znají a hrají málo, i Martinů hrají např. německé či americké orchestry daleko víc. V pořadech orchestrů chyběla - až na Janáčka - česká hudba zcela. A jak mi řekl před časem dirigent Marek Janowski, "českou hudbu po Janáčkovi neznají ve Francii skoro vůbec, ani třeba Suka".
Klicperovci vyprodali vystoupení
I z důvodů výše zmíněných dopadlo nejhůř české činoherní divadlo, které - na rozdíl od Poláků, Maďarů, Bulharů, Rumunů, Rusů atd. - nebylo v Paříži a vlastně ve Francii od Krejčových časů. Hradečtí Klicperovci se na poslední chvíli dostali do Pontoise, satelitního města půldruhé hodiny od Paříže. Bylo vyprodáno (vyabonováno), obecenstvu se Morávkův Čechov líbil, jmenovitě Racek, a z Paříže nepřijel jediný kritik.
Francouzský generální komisař, televizní prezentátor Frédéric Mitterand (jmenovaný, aspoň si to myslím, pro své styky s televizí), během roku víceméně zmizel. Tím se možná zčásti vysvětluje absence české kultury v televizi. Jenže ani francouzský rozhlas nečetl z české literatury. Škoda.
Na tom, že Paříž - kde prostě bylo všechno zadané - nedopadla docela jako Popelka, se nakonec velkou měrou zasloužilo České centrum, které stihlo na devadesát zajímavých akcí, většinou před plným sálem. Co je to na desetimiliónovou metropoli?, řeknete. Jistě, ale já si takového úsilí, jak ze strany organizátorů, tak skutečně zvědavého obecenstva, cením víc, než když parkem nebo vyhlídkovou terasou projde bez valného zájmu kolem panelů čtvrt či půl miliónu lidí, kteří však sem přišli náhodou.
Zrovna tak jsem byl rád, že nebyly peníze na realizaci velice podivného nápadu přestrojit pařížský Pont Neuf na Karlův most. A už vůbec jsem nechápal, že se tak naříkalo nad neuskutečněnou výstavou Kramářovy sbírky v Picassově muzeu. Proč měla ta sbírka, mezi stovkami a stovkami Picassů, být jedním z vrcholů České sezóny, nechápu dodnes.
Úsilí se vyplatilo
Těch 700 či více akcí, těch 3000 aktivních účastníků z České republiky samozřejmě něco znamená a stálo to velké organizační úsilí i velké peníze. Dobře poznamenala v Praze česká komisařka Olga Kubelková - Poivre d'Arvor: Ono se to mluví, když se o tom nic neví. Neméně dobře však poznamenal před půltřetím stoletím Beaumarchais: Bez svobody hanět není ani lichotivé chvály.
Kdysi, za nesvobody, se na konci nebo i během podobných akcí scházeli ministři, navzájem se ujišťovali, jak bylo všechno výborné, připnuli medajle, přečetli novinové výstřižky a novináři napsali a natočili, co se jim řeklo. Tyhle časy a zvyky máme naštěstí už přes deset let za sebou a náš tisk, včetně kulturního, je nezávislý, ba dokonce investigativní. Jistě ho napadne zeptat se třeba za rok Francouzů, co si z toho všeho pamatují. To bude totiž důležitá zkušenost, protože, jak zase kdosi slíbil, něco se zaselo a teď je třeba pokračovat. A zaplnit obrovské mezery, které ve francouzském vnímání české kultury existují a nejmenují se ani baroko, ani František Bílek.