Ta hrozná samota Radokovy Eliny Makropulos

Ruka, nahá bílá ruka se vynoří mezi záhyby sametové opony a začne ji zvolna rozevírat. Záhy se objeví celá postava ženy, jež pomalu a těžce „hrne“ oponu k portálu, za nímž zmizí. Jako by to dělala už po staletí, týmž unaveným a vyprázdněným gestem. Na konci tatáž žena zůstane trčet uprostřed jeviště s rukou zoufale vztaženou k lidem, ale marně, opona se pomalu, jako v krematoriu zavírá nad jejím předlouhým životem. Ta hrozná třistaletá samota Eliny Makropulos, v níž umřela duše.

Leoš Janáček dovedl svou operou Čapkovo drama do dokonalého dramatického tvaru, oproštěného od všeho popisného a mravoučného. Vše soustředil k postavě „té ledovaté“, jak Elinu Makropulos nazýval v dopisech Kamile Stösslové. Jeho hudba je maximálně úsporná, a přitom výrazově nesmírně bohatá. Což je kvalita, kterou se dirigentu Marko Ivanovičovi podařilo s orchestrem brněnské opery přes některé premiérové hráčské nejistoty velmi dobře zprostředkovat. Jeho Makropulos zní drsně i lyricky a má jednotící dramatický tah. Zásluhu na tom má i nová kritická edice opery muzikologa Jiřího Zahrádky, navracející partituře řadu původních barev, dynamických upřesnění, frázování a dalších kvalit.

Opona se otevírá do rozlehlého prostoru advokátní kanceláře, ponuré i solidní, v níž se pracuje u řady stolů a za velkými okny v pozadí se rýsují věže kafkovské Prahy utopené v mlze. Interiér i elegantní kostýmy respektují 20. léta minulého století, a to s až filmově realistickou důsledností. Emilie Marty sem vstupuje v ostře zeleném kostýmu Josephiny Bakerové, oslnivá, nervózní a znuděná.

Vysoké stěny se posléze rozestoupí na mohutné bloky divadelních dekorací, přestavovaných způsobem, který sugeruje, že celý náš svět je jen jedno velké divadlo. A stále tu vládne táž ponurost a pustota, v níž se ztracený člověk choulí chladem, vycházejícím z vyhasínající duše, zatímco hodiny na zdi neúprosně posunují čas. Kdesi venku, odkud sem blikají barevné neonové reklamy, to žije, ale tady je mrtvé bezčasí jak v hrobce. A to přesto, že tu neustále postávají osoby zvědavě nahlížející do Emiliina umírání, přítomné či spíše tušené v šeré hloubce scény. A samotná Emilie vnímá své okolí jen jako stíny, neschopná navázat už jakýkoli kontakt, cynická a ledová.

Radok vytváří svou inscenaci velmi prostými, ale účinnými prostředky, skrze přesné herecké akce sladěné s pohybem dekorace a hlavně s Janáčkovou hudbou, dokonalé svícení vykrajuje z pološera dramaticky tváře, postavy a stíny. Každá figura má svůj přesný gestus a temporytmus a zasazení do celku. A tím, že se hraje bez pauzy, je neúprosnost stominutového dramatu o to působivější.

Švédská sopranistka Gitta-Maria Sjöberg naplnila postavu Emilie Marty velice slušně jak po pěvecké, tak i herecké stránce včetně výslovnosti, nicméně postrádá ono charisma, které činí její postavu výjimečnou. Působí trochu usedle a vše, co v ní má hořet, jen jako by doutnalo. Vynikající pěvecký i herecký výkon podal barytonista Svatopluk Sem v postavě Jaroslava Prusa - prototyp elegantního sebevědomého muže, posléze zcela zlomeného smrtí syna. Výborný je i Aleš Briscein jako impulzivní a ponižovaný Albert Gregor. Působivě vyznívá i velmi mladý pár Kristiny a Janka v podání Evy Štěrbové a Petera Račka, jemuž v první části nechybí ani v inscenaci vzácný humor. Ale velmi dobří jsou i představitelé menších figur - advokát Kolenatý Františka Ďuriače, solicitátor Vítek Petra Levíčka, Hauk-Šendorf Josefa Škrobánka, Strojník Jiřího Kleckera, Poklízečka Jitky Zerhauové i Komorná Jany Hrochové Wallingerové. Všichni jsou totiž v téhle inscenaci důležití jako kolečka v dobře sehraném mechanismu.

Brněnská Věc Makropulos je ukázkou neokázalého, ale působivého divadla vycházejícího z ducha Janáčkovy hudby a umně zvládajícího prostor velkého jeviště Janáčkovy opery.