Švédský spisovatel Johan Theorin: Příběh je hádanka, kterou je třeba vyřešit

Pracoval jsem jako novinář dvacet let, ale nyní už píšu především příběhy. V různých obdobích své žurnalistické kariéry jsem pokryl snad všechny oblasti, ale nejvíc mě bavilo psát o zajímavých lidech a zvláštních místech. Hlavně staří lidé, když se jich zeptáte na jejich život, většinou vyprávějí fascinující příběhy.

Ano, protože psaní novel vyžaduje velkou disciplínu. Musíte sedět u stolu a psát dlouhé hodiny, na což jsou novináři zvyklí. A také jsou zvyklí dělat si rešerše, číst knihy a ptát se. Ale nejdůležitější je, aby měl autor, než začne psát, hodně životních i pracovních zkušeností.

Snění za bílého dne. V mládí jsem byl velký snílek, který si neustále vytvářel příběhy, a jediný způsob, jak je dostat z hlavy, bylo dostat je na papír. Dnes je to stejné. Příběh je pro mě hádanka nebo rovnice, kterou musím vyřešit. Nebo možná symfonie, kterou je třeba dokončit. A já dokončuji každý příběh, bez ohledu na to, jak dlouho to trvá. V tomto ohledu jsem tvrdohlavý.

Spisovatel, kterého jsem měl od svých deseti let opravdu rád, byl Jules Verne. Ukázal mi všechny možnosti představivosti. Také jsem měl rád americké autory scifi, třeba Roberta Heinleina a Raye Bradburyho. Byl jsem velký čtenář a mnoho knih přečtených v dětství si pamatuji lépe než ty, které jsem četl později.

Ne, před knihou Mlhy Ölandu jsem žádný detektivní příběh nenapsal. Povídky jsem psal o duších nebo to byly realistické příběhy bez jakéhokoli zločinu. Některé byly o Ölandu, ostrovu v Baltském moři, kde se narodila moje matka. Měl jsem pocit, že to místo důvěrně znám.

Býval jsem tam se svými prarodiči a prožil jsem tam úžasná dětská léta. Mohl jsem se s kamarády toulat k severnímu pobřeží a dělat si, co jsem chtěl. Zdálo se, že se o nás nikdo nestrachuje, dospělí se jen předem ujistili, že umíme plavat. Když mi ale bylo jedenáct, dostal dědeček přímo před mýma očima infarkt a už nikdy to tam nebylo tak úžasné. Zjistil jsem, že existuje smrt.

Bylo mi asi dvacet, když jsem si uvědomil, že každý – bez ohledu na vzdělání – se může pokusit stát spisovatelem. Nejvíc mě bavilo psát ponuré dramatické příběhy. A Öland může být po západu slunce dost zlověstným místem. Proto jsem si ho vybral.

Mnoho jich je založených na vyprávění mého dědečka a jeho bratrů. Strašidelné i jiné podivné příběhy. Například jednou děda plul na své loďce východně od ostrova a našel uprostřed Baltského moře plavat psa. Kolem nebyla žádná jiná loď. Neměl tušení, kde se tam vzal, ale zachránil ho a přivezl ho s sebou na Öland. Ten pes pravděpodobně spadl před několika hodinami z jiné lodi a nakonec to byl velký šťastlivec. Minulý rok jsem to použil pro jednu povídku.

To ne, jen mám rád záhady a tajemství. Líbí se mi, že některé věci nikdy nebudou a ani by neměly být vysvětleny. Jako například jaká je skutečná velikost vesmíru nebo co se stane, když umřeme. Mám také rád místa, která jsou spojená s bohatou historií. Kostely, pevnosti, města. Rád si představuji, co se dělo před stovkami let, ale nechci jasné odpovědi. Jakmile je mi záhada objasněna, její kouzlo zmizí. Zvědavost a údiv jsou pro mě velmi důležité.

Ne, jsem existencialista a věřím, že za svůj osud je každý zodpovědný. V mých příbězích je ale osud jistým způsobem přítomný. V tom smyslu, že každá postava musí dojít vlastního konce. Možná umřou nebo půjdou do vězení nebo přežijí s novým poznáním o světě.

Nikdo nenapíše o Skandinávii lepší příběhy než my. Může to znít tak, že žertuji, ale jak už jsem zmínil, považuji za důležité, aby každý psal o místech a lidech, které důvěrně zná. Dříve psali švédští autoři detektivek o Americe a Anglii, aniž by je někdy navštívili. Ale z toho může být maximálně špatná imitace britských a amerických detektivek, nic víc.

Myslím, že nás srovnávají hlavně v zemích mimo Švédsko, kde se Larsson proslavil jako první ze severských autorů tohoto žánru. A každý další úspěšný autor od nás s ním bude automaticky srovnáván. Četl jsem ho a jsou určité momenty, které se mi líbí, třeba zápletka a charaktery. Ale jiné věci se mi nelíbí.

Například téměř sadistické násilí a obsese počítači.

Neznal, před svou smrtí nebyl příliš známou osobností. Setkával jsem se ale s jeho články a grafikami, pracoval v tiskové agentuře a mé noviny odebíraly jejich zpravodajství. Dnes ho obdivuji za jeho energii, odhodlání a novinářskou integritu.

Je jich mnoho. Kerstin Ekmanová je oslavovaná švédská autorka skvělých detektivek. Dětská kniha Bratři lví srdce od Astrid Lindgrenové je jednou z mých nejoblíbenějších knih vůbec. A ještě zmíním Tomase Bannerheda, nového a velmi nadějného prozaika.

Píšu čtvrtý román z ölandské série. Odehrávají se v něm zločiny a strašidelné věci v letní sezóně, kdy na ostrov přijedou tisíce turistů. Nemohu říct, kdy ho dokončím, ale zatím se to odvíjí dobře.