Článek
Dokumentují nejen samotnou invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, ale i studentské stávky na podzim téhož roku, pohřeb Jana Palacha a události kolem vítězství našich hokejistů nad soupeři ze Sovětského svazu v březnu 1969.
Kromě jedné práce jsou všechna díla černobílá a v gotickém interiéru Křížové chodby a Rytířského sálu působí velmi vážně až ponuře. Aby také ne, vždyť vypovídají o okupaci Československa mnohem silnějším bývalým spojencem a jeho satelity. Budova radnice je navíc zmrzačená předešlou německou okupací, protože její východní a severní novogotické křídlo nenávratně shořelo v květnu 1945. Kulisy výrazného vizuálního dramatu tedy zvolili organizátoři dobře.
Událost plná negativních emocí
Všechny vystavené práce, ať už je vytvořili Miroslav Martinovský, Dagmar Hochová, Jovan Dezort, Josef Hník, Pavel Vácha, Markéta Luskačová, Jan Bartůšek, nebo Karel Bucháček, mají nejen vysokou dokumentární hodnotu, ale i tu uměleckou.
Tak výrazná událost je plná negativních emocí, dějové dynamiky i osobních tragédií, že se silné momenty prakticky samy nabízejí. Jen je umět vidět.
Lidé na Staroměstském náměstí byli plni odhodlání. (Miloň Novotný)
Pokud bychom měli vybrat jednu fotografii, která do sebe vstřebala vše, co se tehdy stalo, byla by to ta s názvem Václavské náměstí od Vladimíra Lammera. Stojí na ní muž v baloňáku, drží aktovku v ruce a v absolutním úžasu strnule hledí, jak se kolem něj na ocelových kolosech valí dějiny.
Ovšem pohled do tváří všech aktérů ukazuje, že po zuby ozbrojení vojáci v nich mají absolutní bezmoc a neozbrojení civilisté naopak neochvějné odhodlání.
Jeden z návštěvníků, který vysvětloval svému malému synovi, o čem výstava je, vše shrnul do tří bodů. Rusů bylo moc, našich málo a Češi jsou holt poseroutkové. Pražská výstava ovšem jeho třetí bod výrazně vyvrací. Na druhou stranu naše hrdinství vždycky dříve nebo později někdo či něco otupí.
V minulosti třeba autoři zvacího dopisu, v dnešní době například poslanci jezdící společně se stalinistickými motorkářskými gangy.