Článek
Proč jste se rozhodla po knize Dobrodružství pana Kolečka, určené převážně dětem, napsat povídkovou knihu?
Obě jsem psala zároveň, povídky přes den, pohádky večer. Psala jsem jako o život, mí známí si ťukali na čelo. Ale já jsem věděla, že teď, nebo nikdy. Deset let jsem chtěla napsat knihu, ale pořád bylo něco důležitějšího – práce, rodina. Ale potom přišla série jobovek. Od té doby vím, že čert opravdu dělá na jednu hromadu, jak se říká.
Mimo jiné jsem rok jezdila za maminkou do nemocnice. Když se situace stabilizovala, začala jsem psát. Došlo mi, že bych to také v tomhle životě nemusela stihnout. Pomohlo mi i to, že jsem byla nějaký čas bez práce. Na psaní potřebujete čas.
Motivy, které se knihou prolínají, jsou krizové situace a narušené osobnosti. Proč jste je zvolila?
Možná proto, že mám ráda napínavé příběhy, a co si budeme povídat, s magory se člověk nenudí. Problém je, když s nimi člověk je v reálném kontaktu. V mých povídkách jsou ale v bezpečné vzdálenosti a čtenáři se mohou bavit na jejich účet. A pak si také myslím, že krize nemusí být nutně jen něco špatného. Může člověka posunout dál.
Kmotrem vaší knihy se stal psychiatr Radkin Honzák. Proč zrovna on?
Stála jsem o to, aby si ji přečetl, protože se specializuje na psychopaty, a mí hrdinové nejsou, řekněme, úplně standardní.
Povídky se mu líbily. Prohlásil, že mu připomínají povídky Roalda Dahla, a pak se mě s takovým zvláštním úsměvem zeptal: Jak jste se těm svým hrdinům dostala do hlavy? Asi bych se nad sebou měla zamyslet.
A jak jste se jim dostala do hlavy?
Kdysi jsem absolvovala dvouletý výcvik v gestalt terapii. Rozebírali jsme lidskou povahu, úchylky i motivace. Při psaní mi to pomáhá dodnes. Baví mě poznávat lidi i cizí kultury, proto jsem navštívila pět kontinentů a naučila se několik cizích jazyků. Lidi se vám mnohem víc otevřou, když s nimi mluvíte jejich řečí.
Pilot, mladá manažerka, pravicoví extremisté, postarší úřednice, nezaměstnaný dělník či cestovatelka jsou postavy, o nichž píšete. Jsou zcela vyfabulované?
Psaní je pro mě absolutní svoboda. Všechny postavy i příběhy jsou smyšlené, výjimku tvoří povídka o psychologovi, která vznikla na motivy vtipné historky.
Vyprávěl mi ji doktor Honzák, nicméně i v ní je má autorská licence. Střípky reality jsou ale v každé povídce, takže nemůžu vyloučit, že v nich někdo pozná sebe nebo svého šéfa.
Vystudovala jste diplomacii, mezinárodní vztahy i evropská studia a dlouhá léta jste pracovala pro Evropskou komisi. Jak dlouho ve vás zrála chuť psát?
K psaní mě to začalo pudit, až když mi bylo třicet a už jsem pracovala v Bruselu. Měla jsem tehdy trable v lásce a to se nejlíp píše poezie.
Začala jsem publikovat haiku ve francouzštině a angličtině na jednom mezinárodním literárním fóru. Měly docela ohlas. Jenže mezi tím psát občas básničky a vydat knížku je velký rozdíl.
Ke které povídce máte nejosobnější vztah?
Asi k té, která se jmenuje Pomsta bude má. Jako jedinou jsem ji kompletně přepsala později, už jako máma dvou dětí, mladší syn spal ve vedlejší místnosti. Možná proto ji mám nejraději.
Nikdy bych totiž nevěřila, že dokážu psát se dvěma malými dětmi.
Může se vám hodit na Zboží.cz: