Hlavní obsah
Technici likvidují následky havárie. Foto: Michaela Mitáčková

Spisovatel Pavel Brycz: Dějiny jsou plné absurdních pastí

Spisovateli Pavlu Bryczovi vyšel pozoruhodný první román Patriarchátu dávno zašlá sláva, groteskní sága ukrajinské rodiny Berezinků, jež opouští zbídačelý domov i jistoty pravoslaví a vydává se vstříc iluzím i kruté pravdě o životě v západní civilizaci.

Technici likvidují následky havárie. Foto: Michaela Mitáčková
Spisovatel Pavel Brycz: Dějiny jsou plné absurdních pastí

Napsal jste román Patriarchátu dávno zašlá sláva. Váš příběh začíná na Ukrajině v roce 1917...

A můžu prozradit, že skončí zase tam. Ale v roce 2001. Jde o oblouk, který se uzavře.

Jeden z hrdinů se jmenuje Viktor Effenberger, je to Němec z Liberce nebo-li dříve Reichenbergu, jak píšete. O koho jde?

Je jednou z obětí té pitomé první světové války. Normální chlápek, který musel jít do války, za udatnost dokonce dostal válečný kříž, dařilo se mu přežívat, ale nakonec poleví v ostražitosti a jde si zabruslit na zamrzlou ukrajinskou řeku. Nedopadne to s ním dobře a do Liberce se místo něj vrátí Ukrajinec Berezinko, svědek jeho ošklivého konce, který si nejprve dopisuje s jeho ženou a nakonec se rozhodne, že za ní odjede. Chce utéct ze středověkých poměrů, které na Ukrajině panují. Sní o civilizovaném životě na Západě.

Tenhle sen platí i dnes, nemyslíte? I dnes přece lidé na východě sní o blahobytném životě na Západě a utíkají přes hranice.

Hm, asi ano. Lidi vždycky sní o tom, co je za kopcem. Ale já vždycky cituju Bolka Polívku v Šaškovi a královně: "Utýct, utýct, ale kam, když všude je to stejný?!" Moje knížka vypráví o paradoxech dějin. Berezinko uteče nejen před bídou, ale také před fanatiky všeho druhu - rudými i bílými. Dějiny jsou ovšem nevyzpytatelné. Před vítězícím rudým fanatismem uteče do Liberce, kde ho ale o několik let později dostihne jiný fanatismus - nacistický import z Německa. Dějiny jsou plné absurdních pastí. Jeden z hrdinů se chce stát za každou cenu echt Němcem, ale má cejch slovanského jména - Berezinko.

Podobné osudy tehdy nebyly výjimečné.

Můj otec byl takhle v mládí vychováván v adoraci Hitlera a vyvolené rasy, nosil patku a bílé podkolenky hitlerjugend, ale na oslavě ukrajinských bělogvardějců v Liberci ho nutil jeho otec Ukrajinec recitovat v originále poemy ukrajinského národního básníka Tarase Ševčenka. Říkal si: Mein Gott, co já Němec mám společnýho tady s tim ukrajinským smutněním po rodný zemi? Nikdy jsem tam nebyl, neznám jejich jazyk a vůbec mě to nezajímá. A netušil, že tam třeba za pár let může napochodovat v bagančatech wehrmachtu. V románu se ozývají mé kořeny. Můj dědeček skutečně utekl z Ukrajiny před Leninem a vzal si v Liberci Němku.

Byl jste vy na Ukrajině?

Nebyl. Ale myslím, že to není úplně podstatné. Měl jsem při psaní na vybranou - buď podrobně zkoumat a studovat reálie, anebo napsat příběh, který by měl obecnou až možná mýtotvornou platnost.

Odkud tedy pochází příjmení Brycz?

V Česku Bryczů moc nenajdete. Ale v bývalém Sovětském svazu nebo v Polsku ano. A v Německu taky. Mně nepřijde divné, když při psaní někde v sobě zakopnu o zvláštní pocit, že mám k něčemu velmi blízký vztah. To, že jsem v románu začal najednou skládat častušky, je věc čistě intuitivní. Nejsem v tom ale sám. Potkal jsem nedávno kamaráda, který pracuje na kriminálce. Ptal jsem se, jak se má, a on, že má marodní na čerstvou obřízku. Přihlásil se k víře, jejíž stopy někde hluboko v sobě objevil, ale dlouho o ní nevěděl. Tak to přijde, že člověk najednou začne hledat své kořeny.

Píšete prózu, ale také písňové texty pro skupinu Zdarr. Proč vás zajímá propojování literatury a hudby?

Možná to souvisí s tím, že mám rád rytmus, rytmizovanou prózu - takovou je pro mě třeba i blues. Mám rád Kainara, Hraběte, Suchého, jedním z mých velkých inspiračních zdrojů je Prevért, zejména jeho sbírka Slova. Najdu tu pokaždé něco nového, a navíc si u toho odpočinu a zároveň mě to zvláštním způsobem nabije. Líbí se mi totiž říkanky, popěvky, poezie ulice - a to se v jeho Slovech spojuje a navíc proplétá se scenáristikou. Jeho scénář ke snímku Děti ráje patří k mým nejoblíbenějším.

Jste také autorem pohádek pro děti. O čem jim vyprávíte?

Jedna dramaturgyně z České televize říká, že to je takový Kafka pro děti. Ale rodiče se nemusí bát. Rozhodně to není smutné ani duchamorné. Mám rád čapkovské nebo macourkovské pohádky, Carolla a Learovy nonsensy. Žádné princezny, ale současnost vržená do veselé až rozpustilé absurdity. Moje poslední série pohádek se jmenuje Dětský zvěřinec. Vznikla pro Český rozhlas, v současnosti projevil zájem Albatros i Česká televize.

Pro režiséra Milana Šteindlera dokončujete scénář k filmu Muž bez ženy není člověk. O vztahu mužů a žen vypráví hodně příběhů z vaší knížky Miloval jsem Teklu a jiné povídky.

Scénář také vzniká na motivy z téhle knihy. Půjde o současné příběhy ze současné Prahy. Velkou roli tu hraje metro, velkoměstská osamělost a Ukrajinci v jednom starém holešovickém činžáku. Bude to hořká komedie. Současnost mě zajímá hodně. I román Patriarchátu dávno zašlá sláva promlouvá vlastně o současnosti, i když se z velké části odehrává v minulosti. Nechci si hrát na nějakého velkého znalce podvědomí a Jungových archetypů, ale je fakt, že když chcete poznat a popsat charakter člověka, kterého máte před sebou, musíte v podstatě pátrat v jeho minulosti, no a když jsem se pustil do popisu současného stavu duše rodiny Berezinků, z toho jejich "dětství" se mi staly dějiny.

Cítíte kolem sebe osamělost?

Kdo je Pavel Brycz

Spisovatel Pvel Brycz se narodil v roce 1968 v Roudnici nad Labem, původním povoláním je učitel. Debutoval knihou Hlava Upanišády (1993), za básnivou prózu Jsem město (1998) obdržel Ortenovu cenu pro autory do třiceti let. Vydal také knížky Miloval jsem Teklu a jiné povídky (2000) a Sloni mlčí (2002).

Značnou. Stačí se podívat na lidi v pražském metru. Když jedete metrem v Lisabonu, ty tváře se smějí a mají o vás zájem. Tady ne. Možná to je tím, že tu není tolik slunce - toho skutečného i toho v přeneseném slova smyslu.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků