Článek
V jakém životním údobí dokáže člověk s vědomým odstupem nazřít pohnutky a chyby vlastních rodičů?
Vždycky. V dětství, v dospívání, v mládí i ve stáří. Problém je, když si celá řada emocí, citů a záští, pravých i falešných vzpomínek najde způsob, jak se poskládat do nějaké zprávy nebo úvahy o sobě samotném anebo, pokud máte takové ambice, do románu.
Knihu jste vydal až coby téměř šedesátník. Otálel jste se silně autobiografickým románem dlouho?
Střepy na via Gemito jsem začal psát, když mi bylo kolem dvaceti. Jenže touha psát nestačí. V průběhu let jsem to zkoušel znovu a znovu, a pokaždé jsem dosáhl neuspokojivých literárních výsledků.
Autobiografická látka je riskantní, abyste z ní zkusili udělat literární dílo, musíte si najít vhodné nástroje.
RECENZE: Starnoneova freska o tíze závadného otcovství
Ta paměť je tak zrádná, každá vzpomínka už je prvním stadiem lži, píšete v závěru. Slouží pro vás literatura coby konzervace paměti?
Ne, to je úkolem historiků a cílem autobiografií. Literatura začíná u útržků paměti a pak staví lži, tedy slovní mechanismy, které fungují jen tehdy, když zajdou mnohem dál než za ty drobné, nestabilní pravdy, z nichž ten, kdo píše, vychází.
Nakolik vaše současné já definuje to, čeho jste byl ve Via Gemito svědkem i přímým účastníkem?
Řád, který jsem vtiskl těm zážitkům, je důležitou součástí toho, kým si myslím, že dneska jsem. V knize se vypráví o tom, jak se rodiče zcela zmocní naší hlavy, těla a jak s námahou a utrpením vydobýváme svůj život z toho jejich prostřednictvím odlišností a podobností, odmítání a přijetí.
Děj se jako řada jiných současných italských beletristických děl odehrává v Neapoli, která vašemu alter egu způsobuje nepříjemné stavy. Proč se toto město tak nezřídka literarizuje?
Neapol je mimořádnou kulisou. Je to překrásné město s bohatou historií, jakási syntéza všech problémů, nejen těch italských, ale celého světa. Je přirozené, že se tam spisovatelé snaží zasadit své příběhy.
RECENZE: Důvěrnosti. O druhu strachu a lepším já
Já si ale nemyslím, že jsem vyprávěl o Neapoli. Vyprávěl jsem spíš o pocitu nevolnosti, který vycházel z mých dětských a pubertálních zkušeností a který dlouho zahrnoval i tohle město a jeho jazyk.
Český překlad rozvedl titul románu na Střepy na via Gemito. Jak s ním souzníte?
Myslím, že tahle volba je s textem v souladu. Naše srážka s realitou, obzvlášť v dětství, se podobá způsobu, jak se kdysi vyprávělo o rytířských soubojích. Mám na mysli to, jak se bojovníci střetávali s napřaženými dřevci a při nárazu se dřevce roztříštily na kousky, jako by byly z ledu. V paměti máme v podstatě jen droboučké úlomky.
Nejen z tohoto románu, ale i česky vydaných novel Tkaničky a Důvěrnosti dotýkajících se nevěry, závazků a tajemství by se dalo usuzovat, že šťastná partnerství neexistují. Vidíte to tak?
Nešťastnými partnerskými vztahy se nijak posedle nezabývám. Pokusil jsem se z obecnějšího hlediska vyprávět o úsilí, jež vykonává nějaké „já“, nějaký objekt, když se snaží skoncovat se svou esenciální samotou a bez valných výsledků se pokouší co nejvíc sblížit s někým druhým čili s dalším já, s dalším objektem.
V partnerském životě je tohle frustrující lopocení obzvlášť patrné. Ale stejné je to i v jakémkoli jiném mezilidském vztahu. Láska a literatura jsou zoufalé, vždy neuspokojivé pokusy, jak proniknout k druhému.
Vaše jméno se často skloňuje coby údajná pravá identita Eleny Ferrante, k čemuž v roce 2017 došla i analýza vědců z Padovské univerzity, již dříve jste to však popřel. Jakými argumenty se proti těmto závěrům bráníte?
Mám jich spoustu, ale uvedu vám ten rozhodující. Vím jistě, že nejsem paní Ferrante.
V jaké kondici je podle vás současná italská literatura?
Je v dobré kondici. Publikujeme hodně a v průměru jde o knihy kvalitní. Problém je najít čtenáře.
Právě váš vrstevník, spisovatel Gianfranco Calligarich na červnovém Světu knihy Praha zopakoval svůj padesát let starý výrok, že čtenáři jsou vymírajícím druhem…
Ano. Psaní se čím dál víc stává masovou ambicí. Čtení ne, to bohužel zůstává známkou odlišnosti.
Může se vám hodit na Zboží.cz: