Článek
Co vás fascinuje na létání?
Spousta věcí, od vzdáleného pohledu na zemi, která se z ptačí perspektivy zdá krásná a svým způsobem neskutečná, až po lehce omračující pocit přemisťování se, když cestujeme na místo totálně odlišné výchozímu bodu, který jsme opustili jen o pár hodin dříve. Těžko lze uvěřit, že lidé mnoha minulých generací tyto zkušenosti, na které jsou současníci natolik zvyklí, neměli. Letecká doprava jistě hluboce ovlivnila náš způsob nazírání na svět.
Turbulence ve vaší stejnojmenné knize reprezentují neklid a ohrožení bezpečného stavu hrdinů. Máte s nimi bohaté zkušenosti?
Za letu už jsem pár opravdu silných zažil a velice mě děsí. Nejstrašnější mi na turbulencích přijde pocit, že věc nemáte pod kontrolou, nevíte, co se přesně děje, zda je s letadlem nějaký problém, nebo ne. Můžete si stokrát říci, že je všechno v pořádku a že už jste to přece zažili, přesto se pokaždé bojíte. V tomto smyslu mohou turbulence v knize sloužit jako metafora pro osobní krizi, kterou většina postav prožívá.
V knize čtenáři najdou dvanáct vzájemně prolnutých příběhů, které se částečně odehrávají ve vzduchu. Počítal jste od začátku s kruhovým konceptem narace?
Ano. Kniha vzešla ze zadání od rádia BBC na soubor dvanácti propojených povídek. Líbila se mi myšlenka zahrnout do skutečně krátkých příběhů celou planetu a prozkoumat, jak jsme všichni spojení, zejména v dnešní předa snad i v postcovidové době masového cestování a migrace.
Chtěl jsem dát abstraktním pojmům, jakým je třeba globalizace, reálné kontury, protože skutečně existují.
Každá z postav dostane prostor jen na několika málo stránkách. Proč jste jejich příběhy více nerozvinul?
Tento přístup právě vycházel z požadavku BBC. Délku jednotlivých povídek omezili na čtvrthodinová vysílací okna, pro která jsem je původně psal. Normálně bych se rozepsal více, zároveň jsem si ale užil výzvu být co nejúspornější v představení prostředí, charakteru i samotného příběhu. Snažil jsem se, aby žádné slovo nebylo nadbytečné. V tomto ohledu připomínalo psaní téměř poezii.
Také jsem chtěl, aby měly všechny příběhy stejný prostor, což u povídkového souboru není zrovna obvyklé. Každá z postav je ve středu pozornosti stejně dlouhou dobu. To má za následek jakýsi rovnostářský efekt, kdy jsou všichni bez ohledu na jejich společenský status stejně důležití.
Jedna z postav míří z Budapešti, v níž poslední roky žijete s rodinou, za svým nemocným otcem do Londýna, který byl vaším domovem v dětství. Vracíte se někdy po této lince?
Ano, do Londýna se často vracím, respektive jsem se vracel, než koronavirus tolik ztížil cestování. Do Anglie jezdívám čtyřikrát až pětkrát ročně. Zůstává centrem mého profesního života. Sídlí tam můj agent a také kmenové nakladatelství. Navíc tam mám mnoho přátel a některé příbuzné. Svým způsobem se v Londýně stále cítím být doma.
Po několika románech jste zakotvil v žánru povídky. Vyhovuje vám více psaní novel, nebo minimalistických textů?
Řekl bych, že Turbulence i má předchozí kniha All That Man Is se pohybují v nejednoznačné zóně mezi souborem povídek a románem. Neřekl bych, že je to buď, anebo. Zdá se, že zkušenost s minimalismem, kterou jsem nabyl při psaní Turbulencí, měla patrně dopad na můj styl.
Dílo, které píšu nyní, se obdobně zaměřuje jen na věci, které jsou pro vývoj děje absolutně nezbytné. Zároveň se více podobá standardní novele.
Poslední kniha je zatím vaším jediným dílem přeloženým do češtiny. Vyjdou u nás i další?
S radostí můžu prozradit, že českého vydání se dočká také All That Man Is z roku 2016. Na překladu se pracuje.
O čem pojednává?
Vypráví o devíti mužích, jejichž věk se postupně zvyšuje. Prvnímu je sedmnáct let, druhý je čerstvý dvacátník, poslední překročil sedmdesátku. Všichni cestují Evropou. Formou sice nejde o konvenční novelu, je však účelně uspořádaným dílem, ne pouhým souborem příběhů.
Pro leteckou dopravu není letošní turbulentní rok zrovna příznivý. Jaký je ten váš?
Na jaře a zkraje léta, kdy Maďarsko zažívalo nejtvrdší lockdown, jsme utekli do slovinských hor, což bylo za daných podmínek lepší než se zavřít v bytě ve velkoměstě. Od té doby jsem toho moc nenacestoval, s jedinou výjimkou.
V srpnu se mi podařilo navštívit literární festival na baltském pobřeží v Polsku. Tehdy jsem v letadle seděl po více než půlroce od mé poslední cesty do Londýna. Začátek podzimu jsme v Budapešti prožili docela normálně. Ale kdo ví, co přijde teď…
Může se vám hodit naZboží.cz: