Hlavní obsah
Pavel Opočenský se pustil svými kresbami do mikroskopického světa. Foto: Jan Handrejch, Právo

Sochař a šperkař Pavel Opočenský: Některým se bude rozjíždět zrak

Rozhovor s mediálně exponovaným Pavlem Opočenským může snadno sklouznout ke kontroverzím a diskusím o tom, proč dvakrát skončil ve vězení. On sám nemá problém o své minulosti mluvit, tvrdí, že vězení patří k životu a že každá katastrofa s sebou nese příležitosti. Mluvil ale hlavně o umění, poprvé se totiž prezentuje velkoformátovými kresbami. Odkazuje v nich na mikroskopický svět organických tvarů. Výstavu pojmenoval po jednom z cyklů Nucleus, v pražské Galerii Villa Pellé trvá do 12. listopadu.

Pavel Opočenský se pustil svými kresbami do mikroskopického světa. Foto: Jan Handrejch, Právo
Sochař a šperkař Pavel Opočenský: Některým se bude rozjíždět zrak

Vlastní výstavu pořádáte po mnohaleté odmlce. A ještě místo soch, plastik nebo šperků nečekaně představujete kresby. Jak jste se k nim dostal?

Začalo to na popud výjimečné ženy múzy, malířky Jany Šárové. Všimla si, že jsem v zimě trochu líný a poflakuju se po kavárnách. Znala mé pracovní skici i kresby z vězení a tak dlouho mě obtěžovala poznámkami, abych zkusil něco většího, až jsem ji chtěl umlčet tím, že se o to zcela neúspěšně pokusím. Jenže mě kreslení chytlo.

Od toho momentu uplynuly čtyři roky a mezitím jsem udělal desítky kreseb. Nejprve jednoduché černobílé tužkou, pak jsem si dal pár měsíců pauzu. Zase za mnou přišla s tím, že se flákám, tak ať do toho přidám barvu.

Foto: Jan Handrejch, Právo

A vy jste přidal docela divoké.

Ano, kombinuju úplně šílené barvy. Některým divákům se bude rozjíždět zrak. Miluju technické a biologické kresby různých mikroskopických mrch. Náhodou jsem narazil na slavného německého biologa Ernsta Haeckela. Úplně mě odrovnaly tvary, které kreslil přímo z mikroskopu. Byly skoro totožné s těmi, které mě fascinovaly.

Proto se část výstavy jmenuje Evoluce. Na mých obrazech vidíte baktérie, mikroby a různé prvoky, všichni všechny požírají, jsou tam různě propíchaní, rozřezaní, zaseknutí do sebe.

Podle vašeho nadšeného výrazu se zdá, že jste v nové umělecké poloze našel radost?

Prožívám téměř stejnou extázi, jako když dělám své kamenné objekty. Měl jsem doma hromadu pastelek po synovi, tak jsem to nejprve zkusil s nimi. Potom jsem si jich koupil velkou krabici, a navíc jsem objevil něco, co zvláštním způsobem harmonuje s mým mládím – neonové halucinogenní pastelky.

Začal jsem si klást otázku, proč mě oslovují neonové barvy, když jako sochař dělám se šedivými tóny, protože šutry nejsou moc barevné. Navíc nikdy bych si na sebe neoblékl něco neonového ani bych nechtěl žít v místnosti, která je takhle vymalovaná.

A na co jste přišel?

Že jsem generace sedmdesátých let. Vyrostl jsem na halucinogenní rockové muzice, na Led Zeppelin, Deep Purple a Uriah Heep. To byl náš jediný únik před socialismem, ujížděli jsme do těchto mysteriózních světů. A jak se říká, co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš.

Jak se vám podařilo mezi tu mikroskopickou havěť propašovat erotické motivy?

Cyklus Olympias jsem si udělal pro radost, protože už jsem se začal trošičku nudit. Ve světě biologie je sice mnoho rozmnožování, pro nás ovšem špatně rozpoznatelného.

Rozhodl jsem se ho zviditelnit z pohledu lidských tvarů. Vzpomněl jsem si tedy na královnu Olympias, která velice milovala hady. Podle antického historika Plútarcha s nimi dokonce měla styk. Přišla mi jako velmi zajímavý symbol ženské sexuální svobody.

Kdyby se mě někdo zeptal, v jaké době bych chtěl žít, vybral bych si éru tak tři čtyři tisíce let před naším letopočtem. Tehdy ještě byla ženská božstva a všechno se řešilo přes plodnost. Žena měla důležitost, nebyla deprimovaná, utlačená a zuřivě se nesnažila o manželství. To byly krásný časy.

Kam byste se chtěl s kresbou posunout?

Stanovil jsem si limit sto kusů a tím jsem skončil. Nevím, co budu dělat dál. Už jsem se kresbou vyžvanil. Je na čase zase chvíli mlčet, protože jako umělce mě děsí ti, kteří se opakují, vykrádají sami sebe a furt to sekají jako Baťa cvičky.

Nedávno jsem dovrtal kámen, sedm a půl metru vysoký obelisk. Skrz naskrz tohoto osmitunového žulového bloku je systém dvaceticentimetrových děr. Víte, já hrozně rád dělám díry do kamene. Je to až orgastický zážitek, taková moje obsese.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků