Článek
Publikaci rozdělil na čtyři tematické kapitoly. První, nejdelší, nazvaná Aforismy jen tak, je jakési Best of. Aforismy k vínu glosují humornou formou náklonnost k dobrému alkoholu, Kafkorismy se zase týkají tvůrcova oblíbeného spisovatele Franze Kafky a Paragraforismy ironizují vratkost lidské spravedlnosti.
Prakticky každá z uvedených průpovídek svádí nejen k zasmání, ale často i k hlubokému zamyšlení. Třeba hned ta první (Na počátku bylo Slovo. Pak Slovo dalo slovo a vznikl aforismus) prezentuje velkou pravdu. Rozvádí totiž originální biblickou tezi až do postmoderního absurdna.
Právě v překvapivé či absurdní pointě tkví kouzlo každého povedeného aforismu. Člověku zpočátku připomíná něco známého, ale díky autorově nápaditosti ho celá věta dovede k nečekanému výsledku. „Stará láska nerezaví. Ale může plesnivět,“ je právě takovým příkladem rozvinutí původní myšlenky do překvapivého finále.
„Čím více lidí ctí velikost Franze Kafky, tím méně lidí ho čte,“ představuje zase poněkud posmutnělý povzdech. I jemná nostalgie patří k nezbytnému vybavení dobrého aforismu. Ono balancování na hraně humoru a jemného v srdci žalu tak vlastně dělá určité vnitřní napětí vytvářející z obyčejné infantilní říkanky hlubokou myšlenku.
Ta by se ovšem člověku neměla při čtení vyklepat z knihy při jízdě hromadnými dopravními prostředky, protože právě v nich je ideální příležitost ukrátit si s touto publikací dlouhou chvíli.
Sám autor dává jedním z aforismů návod, jak s jeho dílem nakládat. Knížky aforismů jsou spíše do tramvaje než do žebřiňáku, tvrdí. A vlastně má pravdu.
Vždyť s knihou se lépe jede do kavárny (a nemusí to být nutně ta pražská) na polstrovaném sedadle než na zapařeném hnoji.
Může se vám hodit na Zboží.cz: