Hlavní obsah
Ute Lemper by chtěla přijet do Prahy opět příští rok s jazzovějším programem. Foto: Petr Hloušek , Právo

Slavná německá šansoniérka Ute Lemper vystoupila v Praze

Německá zpěvačka Ute Lemper (45), žijící v New Yorku, u nás zpívala již potřetí. Po koncertech s Pražskými symfoniky FOK před třemi lety a s vlastní skupinou v Národním divadle (2006) se vrátila do Smetanovy síně v Obecním domě v Praze, kde tentokrát vystoupila s Českým národním symfonickým orchestrem.

Ute Lemper by chtěla přijet do Prahy opět příští rok s jazzovějším programem. Foto: Petr Hloušek , Právo
Slavná německá šansoniérka Ute Lemper vystoupila v Praze

Vracíte se do Prahy ráda?

Určitě! Vzpomínám na oba koncerty – ten první ve Smetanově síni byl mým seznámením s krásným sálem. Tehdy jsem zpívala hlavně písně Kurta Weilla a Bertolda Brechta. Ten druhý v Národním divadle byl s malou skupinou a pod názvem Voyage byl mnohem intimnější, mohla jsem ukázat průřez svým repertoárem. A jsem ráda, že jsem se právě domluvila s organizátory současného koncertu, že přijedu do Prahy opět příští rok s jazzovějším programem.

Dáváte přednost symfonickému orchestru či malé skupině?

Raději zpívám s malou kapelou, ale velký orchestr je také nádherný. Chce to ale více zkoušek, aby výsledná zvuková podoba stála za to.

Přijela jste v rámci evropského turné. Co vás ještě čeká?

Ještě koncerty v Portugalsku a pak se vracím na americký kontinent, kde budu koncertovat v Kanadě s Torontským symfonickým orchestrem.

Jako Němka jste žila i ve Francii a nyní dlouho v New Yorku. Proč právě New York?

Bydlím tam 10 let s manželem, který je zároveň mým producentem, a nelituji toho. Město má jinou atmosféru než ostatní Amerika, je to skutečně město mnoha kultur a lidí. Je to velké kulturní centrum. Poznávám tam mnoho nového, důležitého pro můj život.

Zpíváte francouzské šansony, písně z amerických muzikálů, ale hlavně německé kabaretní písně, tvorbu dvojice Weill–Brecht. Co vás láká na této hudbě?

Myslím, že my Němci máme velký dluh k umění 20. let, v době Výmarské republiky. Berlínský kabaret, hry Weilla a Brechta a další díla vzniklá pod vlivem expresionismu byly pak později za nacismu na indexu. Jejich autoři, pokud neemigrovali, skončili v koncentrácích či zahynuli za holocaustu, protože to byli většinou Židé.

Já jsem z generace, která vyrůstala v 60. letech a později, když se Spolková republika teprve vyrovnávala politicky s tímto dědictvím. Nezapomeňme, že po válce v 50. letech se o mnoha věcech nemluvilo. Objevování hudby 20. let je součástí dialogu, který my Němci se sebou musíme vést.

Vaší předchůdkyní v interpretaci písní Weilla a Brechta byla v tehdejším NDR Gisela May. Setkaly jste se někdy?

Mnohokrát. Jako mladá jsem ze západní části Berlína jezdila na její koncerty v Berliner Ensemble velice často. Měla jsem ji ráda, ale musím přiznat, že její podání bylo mnohem více politické až militantní, přece jen byla součástí východoněmecké stranické kultury.

Účinkovala jste i ve filmech jako Prosperovy knihy či PretaPorter, často jste hrála i v muzikálech. Plánujete návrat k filmu a divadlu?

Ne, s tím jsem skončila. Natáčení filmu nebo seriálové hraní v muzikálu je časově velice náročné a já jako matka tří dětí – dvou kluků a jedné dcery – přece jenom mám málo času. Nejmenšímu Julianovi, který je tady v Praze se mnou, jsou teprve dva roky. Chci nyní svůj čas věnovat koncertům a rodině.

Poslední album Between Yesterday and Tomorrow z tohoto roku je složené jen z vašich původních písní. Chcete se více věnovat vlastní tvorbě?

Určitě, ale není to poprvé. Již na mých albech But One Day (2002) a Blood and Feathers jsem měla vlastní věci.

Spolupracovala jste s mnoha slavnými skladateli či písničkáři. Můžete vzpomenout na některé?

Třeba Tom Waits, který pro mě napsal několik písní, je naprosto výjimečný člověk, doslova kultovní postava pro tu nekomerční část americké kultury. A britský skladatel Michael Nyman zase je známý jako minimalista, ale pro mě napsal nádherný cyklus písní na básně Paula Celana, německého básníka žijícího v Paříži. Ty ráda zpívám v němčině i francouzštině.

Noc šansonu

Dvě rozdílné poloviny měl v neděli koncert Noc šansonu festivalu Prague Proms, kde jako hlavní hvězda zpívala Ute Lemper.

 

Zaplněný sál Smetanovy síně na úvod vyslechl Bernsteinovu suitu V přístavu – Český národní symfonický orchestr dirigoval Rostislav Štúr – a pak již trochu ve stylu Marlene Dietrich přednesla Ute Lemper s mužským pěveckým kvartetem cyklus písní Kurta Weilla a Bertolda Brechta Sedm smrtelných hříchů.

 

Písně z původně baletního představení, posledního společného díla známé dvojice, jsou o lakotě, pýše, smilstvu a jiných hříších, ale nevyzněly kvůli ozvučení (alespoň v přízemí sálu) tak, jak měly, protože důležitá textová rovina poněkud splývala v jeden celek. Určitě by příště měly být i v tištěném programu přeložené texty.

 

Zcela jinak a mnohem lepší to bylo po přestávce, kde po Bernsteinově předehře ke Candidovi převlečená Lemper excelovala ve slavných šansonech Edith Piaf a Jacquesa Brela, v muzikálových a filmových písních Johna Kandera (Kabaret a All that Jazz) a v jidiš songu Bokserboym od Chavy Albersteinové.

 

Aranžmá ve spojení s herecky propracovaným podáním, hlas přecházející od sametového až k ostrému výrazu, to vše přispělo k výbornému dojmu z koncertu, který byl jedním z vrcholů festivalu.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků