Hlavní obsah
Tibor Szemzö natáčí na osmimilimetrovou kameru. Foto: Tilos Rádió/Zoltán Végsö

Skladatel a filmař Tibor Szemzö: Náš charakter je vepsán do našeho hlasu

Festival Opera Nova, který začal v neděli 23. června, nabízí na Nové scéně pražského Národního divadla šest děl včetně Tramvestie Petra Wajsara a ambientního Apolla Briana Ena v podání londýnského souboru Icebreaker s hostujícím kytaristou B. J. Colem. Jedním z nejzajímavějších bude 25. června Poselství – Poslední láska dr. Kafky od maďarského skladatele a filmaře Tibora Szemzöho. Ten navštívil všechna místa, kde byl Franz Kafka v doprovodu lékaře Roberta Klopstocka a Dory Diamantové.

Tibor Szemzö natáčí na osmimilimetrovou kameru. Foto: Tilos Rádió/Zoltán Végsö
Skladatel a filmař Tibor Szemzö: Náš charakter je vepsán do našeho hlasu

Co pro vás znamená, že je vaše dílo uvedeno na festivalu Opera Nova?

Pro mne to znamená hodně, protože zamlada byla Praha z mé strany velkým objevem. Bylo mi devatenáct dvacet, když jsem se poprvé náhodou zastavil v Praze cestou zpátky z Berlína. V té době jsem už četl Kafkovy aforismy. A také jsem četl velmi významnou knihu Hovory s Kafkou, kterou napsal Gustav Janouch.

Nezáleží na tom, jestli byla přesná, ale měla na mne velký vliv. Od té doby jsem se čas od času, vlastně skoro každý rok, objevoval v Praze. Na konci sedmdesátých let a v osmdesátých letech ještě měla Praha něco ze starých časů, z dob Kafky. Byla to šedivá Praha. Byla pro mne velmi důležitá, byla to součást mého života a v té době to byl i Kafka.

Čím vás Praha přitahovala?

Moji rodiče. Můj milovaný otec byl také Čechoslovák, žil na dnešním Slovensku, ale byl občanem Rakousko-Uherska. A matka, která se narodila v roce 1921, o třicet let později než můj otec, byla československá občanka. Někteří moji příbuzní se do Prahy přestěhovali a pořád tam žijí. Měl jsem v Praze tolik osobních vazeb.

Co vás zaujalo na Kafkovi?

V sedmdesátých letech, když jsem poznal Kafku, na mne měly velký vliv jeho metaforické texty. Jsou velmi krátké, mají jen pár vět. Od té doby se Kafka po dekády nevracel a já si nemyslel, že bych udělal cokoli o něm. Jeho romány jsou pro mne těžké. Samozřejmě je znám a byla to i metafora doby komunismu, zejména Proces, takže pro nás Kafka hodně znamenal, ale ke Kafkovi jsem měl ambivalentní přístup a stále ho mám.

Když jsem ho poprvé četl, byl mi na jedné straně blízký, na druhé vůbec ne. Byl mysteriózní. Ale to je velmi starý dojem z doby, kdy jsem ho začal číst. Nemohu říci, že bych byl fandou Kafky, a nejsem ani expert na něj. Ale je tu několik otázek, u nichž doufám, že se v představení ukážou.

Proč jste se ke Kafkovi nakonec vrátil?

Nebylo to mé rozhodnutí, věci nejsou výsledkem našich rozhodnutí. Mé předchozí dílo byla Legenda o Csomovi (byl to maďarský lingvista, který strávil skoro dvacet let v Tibetu – pozn. red.), která byla vybrána na mezinárodní filmový festival v Kalkatě. Z nějakých zvláštních důvodů jsem si s sebou vzal Kafkovy aforismy a četl je v hotelovém pokoji v horečce. To byl zřejmě ten okamžik, i když si tím nejsem jist, kdy jsem je nahlédl z úplně jiného úhlu.

Pak jsem zahájil výzkum a před deseti lety jsem objevil postavu Kafkova maďarského průvodce Roberta Klopstocka, kluka z Dombóváru. Jel jsem do Dombóváru, abych se podíval, jak vypadá. Pak jsem zjistil, že se oba potkali v Tatranských Matliarech, a tak jsem jel tam, kde jsem točil velmi staré středověké sanatorium, ve kterém se seznámili.

A věděl jsem, že Kafka zemřel v Kielringu v Klosterneuburgu nedaleko Vídně v náručí Klopstocka, tak jsem jel i tam. Navštívil jsem střední školu v Attilově ulici, kde Klopstock maturoval, i Charlottenburg v Berlíně, odkud byla pohlednice, kterou napsal své ženě Gisele. I když to byl spíš osobní zájem, bral jsem si osmimilimetrovou kameru na film a dělal nějaké záběry.

Proč využíváte osmimilimetrovou kameru?

Používám ji od roku 1985. Vždycky jsem používal ji, protože je to odlišné médium. Je to film s unikátní kvalitou a je velmi osobní. Byl jsem ovlivněn rodinnými filmy a soukromými záběry, které nebyly určeny veřejnosti. Právě pocit privátnosti u osmimilimetrového filmu na mě měl vliv a používám jej v různých projektech. Bylo to tak i ve filmu o Csomovi.

Je to velmi zrnitý materiál.

Je jako vzpomínky, jako něco starého. Když jsem na něj natočil před pár lety Manhattan a Brooklyn, kde později Klopstock žil, působilo to zvláštně. Když člověk použije tato stará média, má pocit, že kvůli kvalitě a zrnu mohly být záběry pořízeny kdykoli. Přitom jsou současné.

Divák vnímá současnost, jako by byla minulostí, což je velmi důležité. Pak zvětším film tak moc, že každý malý detail každého záběru, který má tři krát čtyři milimetry, je jako pod mikroskopem. Důležité jsou i chyby.

Co jste natáčel v Praze?

Když jsem chtěl najít starou Prahu, tak jsem vzal svou starou kameru a jel do Williamsburgu, jenž je podobný staré Praze. Dílo je obecně na hranicích fikce a reality, vzpomínek a osobních dojmů i dokumentu.

Ve vašich skladbách hraje velkou roli řeč. Nakolik vás inspiruje její melodie?

Používám mluvené slovo, pro mě je velmi důležité, má přesah. Ve skladbě se stejné krátké Kafkovy texty objevují v různých jazycích, použil jsem jich asi dvacet, ale nevím to přesně, možná je jich jen šestnáct. Používám jazyky, kterým nerozumíme, takže v kafkovské skladbě máme stejné apokryfy i v bengálštině, což je krásný Thákurův jazyk a jeho melodie je pěkná.

Nejde jen o hudbu, ale o to, že za ní stojí člověk. Náš charakter je vepsán do našeho hlasu. A mluvené slovo slouží jako cantus firmus (základní melodie v kontrapunktu – pozn. red.) v hudbě, která ho obklopuje nástroji a zvuky.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků