Článek
"Oddělám Holmese jednou provždy. Přejedl se mi jako husí paštika a zdržuje mě od závažnějšího psaní," sdělil Arthur Conan Doyle v roce 1891 matce a pokusil se svému nejslavnějšímu výtvoru zakroutit krkem. Krutě se tehdy přepočítal!
Nejenže musel detektiva vrátit na scénu způsobem, jaký pak v Dallasu zopakoval Bobby Ewing, ale ještě pocítil tvrdou pěst populární prózy: slavná literární postava autorovi nepatří a svět se jen třese, až jí bude po jeho smrti moci dopřát další dobrodružství. V případě génia z Baker Street tento zájem trvá dodnes, a tak má brněnská Jota, která nám po reedici klasických doylovek servíruje i tyto holmesovské apokryfy, z čeho vybírat. Románem Sherlock Holmes a bezhlavý mnich (2000) Američanky Carole Buggé podruhé připomíná, že toto ostrovtipné zadání baví také ženy, většinou znechucené hrdinovou genialitou.
Kniha psaná s pietou až pokornou
Při zacházení s věcí Makropulos jménem Holmes lze stejně jako v životě volit mezi dvěma přístupy. Buď se kandidát s pietou přidrží ducha Doylových předloh, nebo naopak tuto atmosféru s menší či větší razancí rozcupuje a přidá k celé stoleté sérii šmrnc, netušené souvislosti a svěží inspirace. Buggé vsadila na fundamentalistickou metodu a zavěšuje za detektiva i jeho poskoka Watsona typickou viktoriánskou drapérii: aristokratické sídlo, ve kterém "jsou věci mezi nebem a zemí", jak říká Hamletův důvěrník Horacio.
Mezi fundamentalisty je však autorka papežštější než papež, neboť nehledá v Doylově kánonu mezery, kam by se mohla příhodně vklínit její fantazie, nýbrž rovnou zahajuje rozpravu se Psem baskervillským. Svědčí o tom obdobná expozice románu, ohledání místa činu i četné analogie v dalším vývoji fabule; jen povedená zámecká dynastie tají nyní víc než v Doylově nejslavnějším příběhu z roku 1902.
Tento přístup je zajímavý tím, že se pouští do přímé bitky s konkrétním textem. Autorčina snaha však zůstává trčet v půli cesty, jako by náhle nevěděla kudy, a místo ryzí intertextuální parodie se rozmělní do uctivého pukrlete.
Buggé nepřekročila klišé
Na vině je to, že se Buggé příliš nesnažila odpoutat od klišé, pokud nepočítáme spiritistickou seanci či rozechvělého Watsona, kterého pod vlivem přízračné atmosféry pravidelně pronásledují noční můry, jenže vypravěč technicky prostě musí být doplňkem kamenné tváře svého společníka.
Buggé dodržela i klasickou koncovou figuru: rozuzlení odkryje křivdy z minulosti, způsobené "temnými pohnutkami lidské duše", jak je útlocitně nazýval sir Arthur. Podíváme-li se však na autorčin experiment namlsáni holmesovskými hrátkami v posledních třiceti letech, něco závažného v konkurenci s nimi postrádá a i mezi tradičnějšími příspěvky působí poněkud "bezhlavě".
Jak elementární, milý Watsone: i do kurážného souboje na kordy je třeba víc kuráže, protože ta cti nikdy netratí.
Carole Buggé: Sherlock Holmes a bezhlavý mnich, přeložil Jan Mattuš. Jota, Brno 2003, 176 stran