Článek
"Nejsem spisovatelkou z profese, i když jsem vyrůstala v prostředí, kde se narodily knížky," pokračuje Kubátová.
"Otec byl nakladatel, maminka spisovatelka - snad ještě babičky našich dětí pamatují knížky Amálie Kutinové o valašských dcerkách Gabře a Málince. Možná proto jsem poznala líc i rub ve službě české knize."
S vypravěčským kouzlem krkonošských povídaček vzpomíná na Františka Nepila a Františka Kožíka, na redaktory Irenu Zítkovou a Františka Valoucha, na Adolfa Branalda, který o ní řekl: "Je to skvělá korálkářka... a nejvíc jí sluší drobné literární útvary, které jako korálky navléká na jemnou nit své fantazie - a jimiž tak snadno a lehce umí dojmout své čtenáře."
Ty všechny si zapsala do soukromé sbírky slušných lidí, kterou si skládala, aby se jí lépe dýchalo a žilo. I dnes sbírá krásné korálky příběhů. "Pražák potřebuje k bandorám na loupačku villičku a nůž a horákoj stačej persty a kulla," zaznamenala v Krkonoších, kde se hlásky d a l mění ve dvě l.
O člověčině
"Bandory na loupačku nepálej, ale pasákům u vohýnku hřejou persty," dodává. "Tu neporoučí fýrer, ale Hippokrates," vzpomíná na výrok své maminky, magistry v lékárně, když mluvila za války s lidmi poníženými žlutou hvězdou na kabátě. I od ní se spisovatelka učila oné člověčině, kterou dokáže vložit do knížek.
Kdo bude chtít, dozví se daleko víc, třeba i to, jak tomu bylo s pohádkami o Trautenberkovi, kdy autorka nebyla veřejně vítanou osobou. Možná její příběhy vypadají jako sen, ale kde jinde než v království snů se rodí báchorky o lepší podobě světa?