Článek
Tak jako Schwabovy výtvarné objekty vznikaly ze zahnívajících zbytků zvířat a jiných odpadků, i jeho hry jakoby vířily dno nejhlubších usazenin lidského kalu. Dokladem je i Antiklimax, text, který měl Schwab v kapse poté, co se na Nový rok 1994 definitivně utopil v alkoholu.
Režisér Dušan D. Pařízek je schwabovským expertem, na domácí scénu uvedl se souborem Pražského komorního divadla už jeho Prezidentky a Lidumor - Má játra beze smyslu. Inscenace Antiklimaxu o pochopení Schwaba ale zrovna moc nesvědčí. V jeho ilustrativní režii jsou postavy redukovány na jedno významové gesto, jež se rychle okouká.
Nechá-li režisér herce představujícího masturbujícího Syna (Jiří Černý) prožmoulat celé představení kalhoty v rozkroku, není to šokující, ale nudné, stejně jako když si diváci z otcem zneužívané Marjánky, která reflektuje svůj život z odstupu mouchy narážející na sklo (Gabriela Míčová), zapamatují jen její hadřík nasáklý menstruační krví, i když je to jistě působivý barevný akcent k bílému kostýmu.
Schwabovské rodinné panoptikum doplňuje Matka (Jana Krausová) natírající všechny sádlem se stejně strnulým pohledem i stereotypní pohybovou stylizací. S publikem komunikuje nejvíc do estrádní komiky rozehraný Otec (Jiří Štrébl), jehož mnohomluvná apologie idylických "dechovkových" časů je znakem završujícím horizont této postavy, ale zároveň ji odsuzuje k poněkud prvoplánové komice, které se část diváků dychtivě chopí jako majáku v schwabovsky chaotickém světě.
Jedinečnost Schwabovy dramatiky ale spočívá v složitě vrstveném jazyce, jehož kvalita je v inscenaci zcela popřená tím, že herce je slyšet sotva do třetí řady (hraje se na plošině vybudované v hledišti, diváci sedí na scéně), o srozumitelnosti mluveného slova ani nemluvě.
Schwabovi se v poslední době na českém jevišti nedaří. Jeho hra Faust, můj hrudník, má přilba, uvedená v červnu v projektu Bouda činohrou Národního divadla, se rozplynula v improvizační všehochuti, Antiklimax v chladné přibližnosti, prokládané naturalismy, jež nedokáže zprostředkovat obludnost Schwabova rodinného "antisitcomu".
Komu stačí být šokován dnes už okoukanou pornografickou provokativností, toho inscenace Divadla Komedie snad uspokojí. Kdo se chce něco dozvědět o Schwabově trýznivém světě, udělá lépe, když si přečte text.
Mimochodem, o tom že Schwab je neopominutelným fenoménem současného divadla, svědčí i inscenace polského Teatru Wybrzeze, která byla k vidění na nedávném festivalu Divadlo 2003 v Plzni, kdy režisér umně zakomponoval část Schwabova Antiklimaxu do úvodní sekvence Čechovova Racka, v níž Treplev (Schwab) demonstruje svůj odpor vůči stávající divadelní konvenci. Pozoruhodné a pro soudobou divadelní generaci příznačné gesto.
Werner Schwab: Antiklimax
Werner Schwab: Jako sochař
Werner Schwab se narodil 4.2.1958 v rakouském Štýrském Hradci. Vyrůstal pouze s matkou, bigotní katoličkou.
V 70. letech se začal věnovat výtvarnému umění, studoval v Grazu na škole uměleckých řemesel, poté na vídeňské Akademii výtvarných umění v sochařském ateliéru Bruna Gironcoliho, pořádal první výstavy výtvarných objektů s mluveným slovem. Další léta strávil na venkovské farmě v Kohlbergu. V roce 1989, již opět v Štýrském Hradci, uvedl svou první hru. Teprve začátkem 90. let se stal kultovním autorem, šokujícím i vzbuzujícím nadšení. "Témata mě nezajímají, mé postavy se definují jazykem. Používám jazyk jako sochař. A je jedno, jestli je to zlato nebo sajrajt, musíš prozkoumat látku, s kterou si hraješ," řekl jednou Schwab.
Zemřel 1. 1. 1994 na následky nadměrné spotřeby alkoholu. Je autorem 15 her - Prezidentky, Můj psímorda, Lidumor aneb Má játra beze smyslu, Zející jámy, zející rámy, Mezaliance aneb Šukáme se skvostně, Pornogeografie.
Překlad Vlasta Wallatová, režie Dušan D. Pařízek, výprava Erlend Hella Matre, hudba Roman Zach, česká premiéra 8.9.2003 v Divadle Komedi