Článek
Carlos Santana není z těch, kteří by potřebovali na koncertech berličky v podobě explozí, výtahů a složitého jevištního vybavení. Do haly vstoupil v pátek večer přesně na čas, neokázale a hned začal proplétat písně přídavnými sóly, která na studiových deskách nenajdete.
Všechny skladby měnil v dlouhé jamy vyšperkované řadou hudebních citací a jeho kytarový rukopis jistě poznali i fanoušci menšího vzrůstu, kteří na něj v zaplněné O2 Aréně nemohli vidět. Charakterizuje jej rozjezd ve stylu "latino" balady, pozvolný a vláčný, následují prudké zlomy v rytmu a končí se obvykle hlučnou jazz-rockovou smrští.
Carlos Santana
Páteční playlist lze označit za velmi rozumně vyvážený. Logicky nemohly chybět geniální klasiky z 60. a 70. let jako Black Magic Woman, Oye Como Va, No One to Depend On, Guajira, Jingo a také Evil Ways.
A hlavně hodně lásky...
Dost místa věnoval Santana desce Supernatural z roku 1999 (např. hity Maria, Maria, Smooth a Foo Foo). Z horké novinky Guitar Heaven pak zařadil zeppelinovskou Whole Lotta Love, obohacenou o řadu sólíček. Moc nepotěšil tím, že ji hraje rychle, což onomu kultovnímu riffu příliš nepomáhá. Naopak pomalá Riders on the Storm (The Doors) zněla naživo zajímavěji než z nového CD, patrně i díky tomu, že bylo hodně slyšet exotické perkuse.
Zpěváci Tommy Anthony a Andy Vargas dodávali skladbám dobrý soulový standard. Zpívali buď unisono, nebo se jeden držel textu a druhý pentlil základ ozdobnými improvizacemi. Odvedli profesionální práci, nicméně na dojem něčeho neopakovatelného jejich výkon nestačí.
Carlos Santana
Většina lidí samozřejmě přišla poslouchat hlavně kytaru, ale Carlos Santana patří k těm, kteří si nemusí nic dokazovat, a nedělá mu problém ustoupit do pozadí. Nemalou část koncertu věnoval sólo výstupům svých muzikantů, kteří měli co ukázat.
Vedle zběsilých salv baskytaristy Bennyho Rietvelda, který se nebál pustit do psychedelických vod, to byla především baterie bubeníků, která přiváděla roztančené fanoušky do téměř tranzovních stavů, stejně jako šamani ve videoprojekcích nad pódiem.
Bicí soupravu Dennise Chamberse, který trůnil uprostřed pódia, obklopily perkuse Karla Perazza a konga Raula Rekowa. Jejich mnohavrstevné variace na africké a latinoamerické rytmy stavěly návštěvníka před nelehkou volbu, zda má sledovat Santanu a soustředit se na kytarová sóla, nebo zavřít oči, pohupovat se a užívat si složité rytmické struktury.
Kytarová legenda, která se nikdy netajila společenskou angažovaností a náboženským zápalem, nezapomněla ani na kázání o lásce a míru. Od někoho jiného by snad věty jako "Stále věříme v zásady Woodstocku a 60. let" působily divně, tomuto muži je tak nějak věřím.