Článek
Natočila jste příběhy čtyř žen, které se závislosti postavily. Chtěla byste v projektu pokračovat, sledovat, jak se jim daří dál abstinovat?
Přestože osobně, lidsky, bych se chtěla se všemi těmi ženami znovu setkat, nejsem si jistá, jestli bych se k tomu chtěla vrátit i filmově. Bylo to totiž velmi náročné a trvalo to pět let, i když část z toho představovala přípravná fáze, kdy jsem se potřebovala zorientovat v problému. Vlastně ani nevím, jestli by do toho chtěly znovu vstoupit ony.
Filmy jsou velmi emotivní, i proto, že v nich vystupují také členové rodin nebo partneři. Třeba v příběhu narkomanky Ely je důležitá sestra, s níž bojuje o své právě narozené dítě, ale i matka, což je důležité pro pochopení toho, jak Ela vyrůstala. Se Zuzanou vystupuje před kamerou dospělá dcera Markéta, kterou Zuzana vychovávala sama, bez otce. Bylo obtížné je získat?
Snažila jsem se, aby se v cyklu objevili i blízcí lidé našich hrdinek, protože jsme chtěli ukázat, jak závislost nabourává vztahy i jak jsou důležité pro to, když se chtějí uzdravit. Bylo to ale problematické, protože hodně z těch rodin si to nakonec rozmyslelo. Není divu, ono je to citlivé téma. Například jsme do poslední chvíle nevěděli, jestli budeme točit s maminkou narkomanky Ely. Rozhodnutí padlo až to odpoledne, kdy už jsem měla domluvenou náhradní variantu natáčení... V příběhu Helenky, bývalé operní pěvkyně, jsem zase moc stála o to mít tam jejího dospělého syna. Když mu bylo asi deset let, už z ní byla alkoholička, takže si chlapce vzala do péče babička. Jenže dvakrát z toho natáčení sešlo a potřetí málem taky. Podobných momentů bylo za tu dobu bezpočet. Trpím až přehnanou zodpovědností, že mám nasmlouvaného kameramana a zvukaře, že to všechno stojí nějaké peníze, takže pro mě to byl velký stres. Tím se i vracím k otázce, jestli bych chtěla v natáčení pokračovat – zatím k tomu neinklinuji i z důvodů, že to bylo tak těžce zachytitelné téma. Navíc máme tři děti, kluky, nejmladšímu je jedenáct měsíců. Takže teď přemýšlím v úplně jiném časovém horizontu.
Z těch příběhů vyplývá, že závislost může potkat člověka jakéhokoli věku i profese, jednotlivé osudy jsou velmi dramatické a zároveň zvláštní, specifické.
My jsme si podle toho nevybírali lidi předem, i když by to tak mohlo vypadat. V průběhu natáčení, jak jsme sledovali úsilí těch žen zbavit se závislosti, se u každé z nich začalo rýsovat něco podstatného, čím se jejich osudy lišily. Třeba u Jitky, což je velmi aktivní žena, která s alkoholem intenzivně bojuje, prochází celým příběhem rozhovor s jejím partnerem. Toho se nám podařilo získat aspoň na jeden den natáčení a z rozhovoru jsme udělali leitmotiv celého filmu, protože i jejich vztah se točí v kruhu. Oni se i v průběhu natáčení stále rozcházejí a scházejí, jak už se to v některých vztazích stává, i bez závislosti. Pro Jitku bohužel ta nevyrovnanost v partnerství často znamenala spouštěč recidivy.
Hrdinka prvního z šesti dílů dokumentu o závislých ženách, Jitka, je velmi aktivní žena, která se svým alkoholismem intenzivně bojuje.
Velmi pozoruhodný je příběh Mámo, já jsem tady, který ukazuje vztah už dospělé Markéty a její maminky Zuzany – alkoholičky, která se sama musela v dětství vyrovnávat s alkoholismem matky. Markéta tedy vyrůstala se dvěma závislými ženami. Je obdivuhodné, s jakým úsilím se stále snaží, aby se matka postavila na vlastní nohy a přestala s pitím.
Tento díl považuji za nejlepší, protože vlastně zachycuje anatomii závislosti. Snažili jsme se v něm ukázat i to, jak člověk nahrazuje chybějící nebo narušené vztahy věcmi. Zuzana nemá ledničku, ale radši si koupí bundičku. My se jí tím nechtěli smát. Materiální svět mnohdy lidem nahrazuje něco podstatného, co jim v životě chybí, vztahy, rodinu. A proto je pro spoustu lidí taky tak lákavý.
Nejde si nevšimnout, jak je Zuzana ve chvíli, kdy se k nové mikině přizná dceři, sama ze sebe nešťastná. Ona si zřejmě uvědomuje, že nejedná racionálně, ale už je zase pozdě.
Zuzana je velmi inteligentní, při skupinových terapiích bylo vidět, že umí formulovat. Často vyprávěla o dceři, tak jsem jí navrhla, ať mi na ni dá číslo. Ona sice souhlasila, ale ten kontakt na ni mi nakonec nedala. A pak mi najednou volali z televize, že tam mám vzkaz od nějaké paní. Markéta si nás našla sama. Když jsme se sešly, ukázalo se, že Zuzana jí o natáčení vůbec neřekla. Asi se toho bála.
Markéta se snaží Zuzanu stále odvrátit od pití, ale vypadá to, že zřejmě neúspěšně. Jak to s nimi vypadá teď, po skončení natáčení?
Když jsme před pár lety začínali, Markéta neměla zrovna šťastné období, a tak to bylo už dlouho, jen stále řešila matčiny potíže a pracovala. Během natáčení si ale našla partnera a nedávno se jim narodilo miminko. Moc jí fandíme a doufáme, že bude šťastná a situaci s maminkou zvládne. Zuzaně se bohužel zatím nepodařilo vrátit se do normálního života.
Markéta (vlevo) se už roky snaží odvrátit od pití svoji maminku Zuzanu, která sama vyrůstala s matkou alkoholičkou.
Pít začala, když bylo Markétě dvanáct let. Co se tehdy stalo? Z filmu to není jasné.
Není. Nevíme. To je zajímavé, ono to totiž není až tak neobvyklé. Na terapii třeba chodila jedna starší paní, která byla celý život běžným konzumentem alkoholu jako spousta z nás. Občas si dala dvě deci. Prožívala těžké období, kdy jí maminka umírala na rakovinu, a nepila. Potom jí zemřel bratr - alkoholik, stále byla v pořádku. A najednou se v ní po padesátce něco zlomilo a stala se z ní alkoholička. V tu dobu se přitom nedělo v jejím životě nic významného. Závislost je nevyzpytatelná. Myslíte si, že jste v pořádku, a přitom vás může překvapit i v docela pozdním věku.
Některé z žen kombinují alkohol s léky. Na nich je taky závislá paní Helena, bývalá operní pěvkyně.
U léků je problém, že jsou vlastně schválené lékaři. Na chvíli vám je kvůli něčemu předepíšou, ale pak nemáte moc velký problém si je tajně sehnat. Někdo obchází několik psychiatrů, další si je koupí načerno na internetu, taky jsem slyšela, že je předepisoval kamarád - zvěrolékař… Primární problém Heleny ale není ani alkoholismus, ani léky. Jsou to deprese, kterými trpěla už jako malá holka.
V této souvislosti mě napadá, že dnešní děti a dospívající asi pijí víc, než to bylo obvyklé třeba před třiceti lety. Je to jen můj dojem, nebo je to vidět i v léčebně?
Srovnání generací bohužel udělat nedovedu, statistiky neznám. Většina těch mladých holek, které přicházejí do Bohnic, trpí toxickou závislostí. Alkoholem to ale většinou začalo, některé u něj sice zůstaly, ale spíš si k tomu později přidaly marihuanu a pak přešly rovnou k pervitinu, který je poměrně snadno dostupný. Není pro ně nic nepřekonatelného dostat se k němu třeba ve třinácti.
Zdá se, že problematika drog, které se tu objevily ve velkém množství v 90. letech, vlastně zastínila alkoholismus.
Ten není tak vidět třeba i proto, že spousta lidí, hlavně žen, pije zpočátku tajně. Příznačné taky je, že ti, kdo jsou na alkoholu závislí nebo na hraně závislosti, si to nepřiznávají. Říkají, že to mají pod kontrolou, nebo že dlouho mohli bez potíží fungovat s poměrně velkými dávkami alkoholu. Velký problém je i to, jak moc naše společnost pití toleruje. Alkohol nám slouží jako berlička k dobré náladě a pohodě. Vždyť si jen vezměte prezidenta Miloše Zemana. Jestliže jeho lékař řekne, že stejně jako on pije kdekdo, že to je normální, tak to o naší společnosti něco vypovídá.
Když v tom jedou ženy
K úspěchu přispívají po odvykací léčbě v Bohnicích i ambulantní skupinové terapie v Praze-Řepích, kam hrdinky docházejí, protože jim pomáhají překlenout období, kdy je ohrožuje recidiva.Spouštěčem může být cokoli, životní krize i bezvýznamný podnět, protože bažení po návykové látce se abstinující člověk trvale nezbaví a může ho zaskočit kdykoli. Dva z dílů tedy umožní nahlédnout i do dění v terapeutických skupinách.