Hlavní obsah
Štěpán Altrichter chystá i další filmové projekty. Foto: Lucie Levá

Režisér Štěpán Altrichter: Bylo výzvou najít k Národní třídě filmovou řeč

Do českých kin vstoupí 26. září filmová adaptace novely Národní třída z pera Jaroslava Rudiše. Společně se spisovatelem ji zpracoval režisér a scenárista Štěpán Altrichter. Absolvent FAMU před pěti lety debutoval mysteriózní komedií Schmitke, která si vysloužila dva České lvy i Cenu české filmové kritiky.

Štěpán Altrichter chystá i další filmové projekty. Foto: Lucie Levá
Režisér Štěpán Altrichter: Bylo výzvou najít k Národní třídě filmovou řeč

S nabídkou zfilmovat novelu Jaroslava Rudiše vás prý oslovili producenti snímku. Přijal jste ji bez váhání?

Měl jsem radost, že se mě zeptali. Producentovi Pavlu Strnadovi se líbil můj první celovečerní film Schmitke. Měl k němu sice nějaké výhrady, ale režijně to podle něj byl pěkný debut, což samozřejmě potěší.

Rád by prý mé režírování prolnul s nějakým dobrým scénářem. Spojil mě s Járou Rudišem, jehož knížky jsem už znal. Při setkání jsme si skvěle rozuměli.

Národní třídu jsem ale četl až potom. Měl jsem před ní respekt, je taková tajemná a temná. Po přečtení ten pocit temnoty trochu zůstal, jde ale o výborný námět, navíc možnost pracovat s Járou byla zajímavá. Knížka je vesměs nedějová, byla to tak pro mě výzva najít k ní filmovou řeč.

Národní třída je postavena na monolozích hlavního hrdiny a dialogy jsou v ní podružnější. Jakým způsobem jste ji adaptoval na scénář?

Adaptovali jsme ji s Járou. Opravdu každé slovo jsme napsali společně na jednom počítači. Překvapivě právě díky tomu, že u tvorby scénáře byl přítomný autor předlohy, jsme byli svobodnější.

Jára už dvě své knihy adaptoval a je si vědom, že film funguje jinak. Existuje slavný výrok Miloše Formana, že když chcete adaptovat knihu, nesmíte ji natočit takovou, jaká je, ale vytáhnout z ní podstatné myšlenky a přeložit je do filmu.

Ve snímku jsme museli udělat dějovější věc, proto jsme některé postavy, které se v knize jen mihnou, více zhmotnili. Navíc jsme přidali zcela novou postavu Psycha, jakéhosi Vandamova pseudosyna, kterému vykládá své názory z monologů v knize.

Nechtěli jsme vytvořit artový film ve stylu Spalovače mrtvol, naše látka k tomu není úplně vhodná. Zápletka samozřejmě není ve snímku stěžejní, hlavní je představit Vandamovo myšlení a vidění světa.

Vynechal jste naopak některé věci z knihy?

Nic moc vynechat nešlo, protože Vandam de facto sedí celou dobu v hospodě, pak se doma jednou vyspí s Luckou a potom zase vysedává v Severce. Vynechali jsme tak hlavně ono sezení v hospodě, aby to nebyla nuda.

Jára už před lety, dávno předtím, než byla aktuální migrační krize, potkal skutečného Vandama. Trpělivě ho poslouchal a našel v něm něco krásného. Takovým člověkem se z pohledu intelektuála dnes často opovrhuje.

Jde o frustrovaného jedince, který má za to, že dřív bylo všechno lepší a je svým způsobem extremista. Dal by se označit za homofobního, sexistického, ne moc hodného člověka.

Jemu podobní jsou ale někdy hrozně milí lidé a v něčem mají i pravdu. A i oni mají nějakou svou pravdu, která se dá nalézt, respektive stojí za to si vyposlechnout, co se za jejich názory skrývá. Často je to až dojemně humanistická myšlenka.

U filmu s takovým člověkem si na jednu stranu říkáte, že už je to moc, na stranu druhou vám připadá šarmantní, nevíte, co myslí jako vtip a co vážně. Vzniká tak ambivalence, jestli ho coby divák mám rád, nebo ne. Příběh je zábavný na sledování a zároveň něco vypovídá o dnešní společnosti.

Změnil jste po natáčení postoj k takzvaným extremistům?

On ale není úplně extremista ani nácek jako většina lidí v Česku, kteří brojí proti uprchlíkům. Ve svých činech není tak extrémní jako ve svých slovech. Nejlepším příkladem je v tomto ohledu seriál Most! s Luďkovým výrokem: Cikány tady nechceme, až na Frantu, ten tu může bejt.

Lidé typu Vandama jsou povětšinou hodní a z toho jsme vycházeli. V průběhu natáčení se náš názor nezměnil, možná jsme pak ještě více zjišťovali, že v podání Hynka Čermáka je postava o to sympatičtější. Když hraje dobrý herec zápornou roli, je to ošemetné, protože mu nakonec stejně fandíte.

Viděl už Jaroslav Rudiš finální podobu vašeho snímku?

Ano. S Járou se výborně spolupracuje v tom smyslu, že není autor typu Kundery, který nesnáší, když mu jeho dílo někdo zfilmuje jinak, než jak ho zamýšlel.

Během natáčení a poté ve střižně jsem mu klidně mohl zavolat, že nám třeba nějaká scéna nevyšla, a jestli ji můžeme pozměnit. Z konečného výsledku byl nadšený a také dojatý, že se nám podařilo do filmu dostat základní myšlenku jeho prózy.

Filmových verzí se z próz Jaroslava Rudiše dočkaly kromě nového snímku Grandhotel a Alois Nebel. Proč podle vás producenti sáhli po obtížně zfilmovatelné Národní třídě a nezvolili některé ze starších děl?

Pavlu Strnadovi se líbila právě aktuálnost předlohy. Společnost Negativ, v níž působí, má ráda filmy, které nejsou jenom vyloženě artové, ale vždy mají i co říct divákovi, nedělají jen film pro film. Náš snímek by neměl vychovávat, podle mě na něj může jít kdokoli. Přitom jim něco dá, uvidí se v něm, což také byl producentský záměr.

Ostatní Rudišova díla podle mě onu relevantnost se současností postrádají. Dobře natočit by se dal kupříkladu Konec punku v Helsinkách, na který už existuje scénář od jedné studentky FAMU. Byl by ale mnohem rozsáhlejší a byl by na něj potřeba větší rozpočet.

Jára má teď novou knihu Winterbergs letzte Reise (Winterbergova poslední cesta – pozn. red.). Zatím vyšla jen německy, ale příští nebo následující rok by měla vyjít v češtině. Ta už je vysloveně na velkofilm. Popisuje cestu po celé Evropě, do níž se promítá doba ještě před první světovou válkou, chtělo by to tedy opravdu velký rozpočet.

Připravujete také dystopický snímek Runner…

Na internetu se pravděpodobně dočtete, že Runner má být už letos na podzim, ale to nestihneme. Kvůli natáčení Národní třídy se jeho realizace posunula. Rudišova adaptace mi nakonec zabrala skoro tři roky a k novému filmu jsem se vrátil teprve před měsícem.

Řešíme teď koprodukci, film bude opět německo-český. Máme scénář, obsazení i pár natočených scén, velké natáčení ale začne nejdříve za rok a půl.

Je to příběh outsidera, jak už je u mě zvykem, tentokrát však půjde o temnější a krvavější film. Hlavní hrdina je třicátník žijící v Berlíně, který ven vychází jen v noci. Má arabské jméno, není ale jisté, jestli je Němec nebo Arab. Je to takový podivín, s nikým se moc nebaví a sbírá lahve v techno klubech. Nachomýtne se k vraždě a je z ní podezírán na základě různých předsudků, které vůči Arabům máme.

Bude se trochu nést v duchu Gaspara Noé, svou roli v něm hraje i Blade Runner. Můj film ale nebude sci-fi. U tohoto projektu jsem si poprvé psal scénář sám, nemůžu totiž po nikom jiném chtít, aby se potopil do takto negativní mysli.

Jak se námět filmu zrodil?

Abych řekl pravdu, vychází z mého snu. Zároveň se do něj projektují zážitky z berlínské periferie, kde jsem žil a přivydělával si v tamějších klubech během studií, takže dobře znám tento ne moc veselý svět. Nakonec by mělo jít o docela realistický film.

Pracujeme teď ještě na jedné látce, kterou psala jedna šikovná scenáristka z FAMU. To je naopak veselo-podivínský, milý a vtipně zamotaný příběh pětice dívek na českém maloměstě během katolické pouti.

Uvidíme, jestli ho stihneme ještě před Runnerem, nebo až po jeho dokončení. Teď na něj sháníme finance, každopádně jde o velmi zajímavý scénář.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků