Režisér Jan P. Matuszynski: Vymezuji se proti stereotypům, které se nabalují na slavné

Přesně ne, chodil jsem tehdy na střední školu. Vím, že jsem byl šokovaný, a zároveň mě to ani tolik nepřekvapilo. Jako by to k němu patřilo. Bulvár hned spojoval způsob jeho smrti s jeho obrazy, psali: Muž, který maloval smrt, byl zavražděn. Jeho smrt ale není klíčem k jeho tvorbě, tak jednoduché to nikdy není. I proto jsem chtěl tento příběh vyprávět. Beksiński maloval temné věci, ovšem v rozhovorech často zmiňoval, že si na nich zkouší nějakou techniku nebo že má rád kříže, protože dávají obrazům strukturu. Aleksandra Konieczná, která ve filmu hraje Beksińského ženu, mi vyprávěla, jak se s ním jako studentka setkala. Čekala nějaké monstrum a potkala běžného chlapíka, žádného výstředníka. Chtěli jsme se ve filmu vymezit proti stereotypům, které se nabalují na slavné lidi.

V knize Piotra Dmochowského, jejíž vznik ve filmu sledujeme, se píše, že Beksińského obrazy tento obtížný vztah mezi otcem a synem odrážejí. Já tomu nevěřím. Jeho umění z 50. a 90. let si je podobné, moc se nezměnil. Měl prostě svůj svět. Měl v sobě určitou temnotu, ale dokázal ji vlít do umění. Tomkova tragédie spočívala zčásti i v tom, že nenašel správný nástroj k něčemu podobnému. Já Tomka vidím jako moderního teenagera, který má příliš voleb. Tím jsem chtěl film vztáhnout k dnešku.

Beksińští jsou fascinující mnoha způsoby. Samozřejmě je skvělé, že je Poslední rodina úspěšná, oceňovaná, v Polsku na ni přišlo do kin přes půl miliónu lidí. Ten film je však pro mě ještě důležitější tím, že mi dal příležitost dostat se do jejich světa. Vím, že jsem si z toho sám hodně odnesl. I proto, že mám sám syna.

Film není jen chmurný. Není náhoda, že Tomek byl nejlepší polský překladatel Monty Pythonů. Beksińští měli skvělý smysl pro humor, někdy dost černý. A i když je jejich příběh plný smrti, vzájemně se měli moc rádi. A dokázali spolu mluvit. Proto mě nejvíc děsí scéna, v níž rodiče napřímo mluví s Tomkem a uvědomí si, že to nepomáhá. Oni Tomka nezničili. Snažili se mu pomoct, ale nefungovalo to.

Ani ne, doma o ní skoro nemluvili. Jejich život se tím nezměnil. Díky prodeji obrazů měli dost peněz už předtím. Což je ošemetné vysvětlit třeba v USA, kde si myslí, že podobně jako oni žily všechny polské rodiny. Ve filmu se občas objeví datum, abychom si uvědomili, že se toho hodně stalo i mezi scénami. Ale nestál jsem o záběry boření berlínské zdi.

Mezi těmito tituly se rozhodovalo o polském kandidátovi na Oscara, nakonec vybrali Mžitky. Na festivalu polských filmů v Gdyni se oba snímky hrály v jeden den. Bohužel Andrzej Wajda náš film neviděl, pár týdnů po gdyňském festivalu zemřel. Rád bych znal jeho názor. Byl to skvělý člověk, a navíc se vyznal v malířství. Ačkoli Beksińského dílo určitě nesnášel.

Jeho snímky se v Polsku hrály všude tak často, že jsem je nikdy ani moc nemiloval. Zato jsem měl období Kieślowského. Filmová historie pro mě ovšem byla vždycky důležitá. Asi v deseti letech jsem se rozhodl, že budu režisér, chtěl jsem lidem říkat, co budou dělat. Za ty dvě dekády jsem viděl tuny filmů všeho druhu, ve videopůjčovně jsem si bral tituly se Seagalem i od Wenderse. Staré filmy se vám nemusí líbit, já třeba nikdy moc neocenil Felliniho. Ale je důležité je znát. Poslední rodina mimochodem obsahuje dost odkazů pro filmové nadšence, jakým byl i Tomek. Použili jsme tam třeba tzv. Wilhelmův křik, který se využívá jako zvukový efekt od starých westernů přes Dobyvatele ztracené archy po dnešek.

Projekt Scope jsme vyhráli ve čtyřech zemích, což je velmi lichotivé. Líbí se mi, že o uvedení do kin nerozhodl jeden člověk, že u toho probíhala seriózní diskuse. Scope by měl fungovat ve více státech. Lidé mají mít možnost vidět i jiné filmy než Avengers.