Hlavní obsah

Rekviem: krása hudby vítězí nad show

Právo, Radmila Hrdinová

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

PRAHA

Operní soubor pražského Národního divadla představil minulý čtvrtek v historické budově premiéru scénického ztvárnění Verdiho Requiem. Toto dílo napsal skladatel v době, kdy měl za sebou již své slavné operní opusy a přes sebou poslední shakespearovské opery Othello a Falstaff, jejichž hudba míří už do 20. století.

Foto: Ludmila Brousilová

Kostel svatého Václava v Horní Lidči

Článek

Requiem vzniklo po smrti významného literáta Alessandra Manzoniho, jehož Verdi velmi obdivoval a ctil, a více než mší za zemřelé je hlubokým filozofickým zamyšlením nad životem člověka a jeho vztahem k Bohu.

Dirigent Jiří Kout ctil duchovní rozměr díla

Requiem nastudoval světoznámý dirigent Jiří Kout, který je také spoluautorem myšlenky scénického uvedení, podpořené tím, že Requiem bývá pro svůj hudebně-dramatický výraz označováno za Verdiho "nejlepší operu"

Kout vystavěl Requiem s pochopením pro duchovní obsah díla a jeho hudební jedinečnost. Od koncentrovaného tichého Kyrie klene monumentální dramatický oblouk přes emotivně vzedmuté Dies irae a niterný dialog sólistů v Lux aeterna až po vroucí závěrečnou prosbu Libera me, Domine. Orchestr ND vede bravurně, s minimem hráčských chyb a s maximální snahou o výraz. Největší obdiv však zaslouží Pražský filharmonický sbor, který zvládá dílo bezpečně zpaměti, takže dokáže nejen vyhovět náročným scénickým akcím, ale především se soustředit na obsah díla a jeho hudební kvalitu. Početné těleso zní dokonale sezpívaně a je schopno výrazových i dynamických proměn a jemností, jež jim Koutova precizní, na detailu spočívající koncepce předepisuje. Působivé je dramatické Dies irae, při němž běží mráz po zádech, stejně jako závěrečná fuga Libera me, Domine.

Hlasy sólistů se nepojily

Projev čtveřice sólistů utrpěl tím, že jejich hlasy se k sobě svým typem ne zcela hodí. Křehký soprán hostující Rumunky Cellie Costey, který se v krásných pianissimech klene nad sborem, se už hůře snoubí s robustním barevným mezzosopránem Yvonny Škvárové, hlavní sólistické hvězdy večera. Podobně i kultivovaný a prožitý, leč spíše komorní pěvecký výraz Miloslava Podskalského má problémy splynout s místy až zbytečně přeforsírovaným pěveckým projevem Valentina Prolata.

Zbytečně moc efektů

Scénické provedení je asociativním sledem obrazů, jež jsou působivější tam, kde abstraktně emotivním způsobem dotvářejí atmosféru díla (jako v případě světelné kompozice), než když na scénu přinášejí konkrétní objekty - ať už obrovitou sochu ukřižovaného Krista anebo neónově zářícího a otáčejícího se "beránka božího", připomínajícího logo některé sponzorské firmy. Nečitelné a s textem nekorespondující jsou gestické a pohybové dialogy sólistů. Možná, že jevištní tvar, využívající hojně světlo, kouř, propadla i projekce (jen voda schází) některým divákům Verdiho Requiem přiblíží, ovšem těm, kteří vnímají jeho čistou hudební krásu, může být i překážkou v koncentraci na působivé hudební nastudování.

Reklama

Související témata:

Související články

Kulisy zranily sboristky Národního divadla

Generální zkoušku nové inscenace Verdiho Requiem v pražském Národním divadle ve středu poznamenala nehoda. Na dvě členky Pražského filharmonického sboru...

Výběr článků

Načítám