Článek
Studenti byli vyzváni ke scénografickému zpracování Čapkova dramatu. Do online podoby projektu se přihlásilo na třicet týmů z celého světa. Šestnáct vybraných projektů je nyní k vidění v online galerii PQ Studio: Common Design Project – The White Plague. Práce překvapují aktuálním uchopením hry i šíří zvolených prostředků.
Jak projekt vznikl?
Tento vzdělávací projekt není první, v určité obměně existují již od roku 2003. Pražské Quadriennale se snaží být v posledních letech platformou, která funguje neustále, nejen během výstavy konané v Praze jednou za čtyři roky. K projektům, skrze něž udržujeme kontakt s mladou generací, zveme školy z celého světa, aby se podílely na vytváření konkrétní scénografie, a to v podobě, ve které by mohla být realizována.
Při posledním Pražském Quadriennale v roce 2019 byly vybrané projekty součástí živé výstavy. Když přišla pandemie, tak jsme se spolu s kurátorem Patrickem Du Worsem rozhodli oslovit online studenty i jejich pedagogy, kteří se uzavřením divadel i škol ocitli ve velké izolaci, a vyzvat je k tvorbě.
Volba titulu souvisela s pandemií?
Nejen s ní, také se stým výročím premiéry Čapkovy hry R. U. R., k němuž pražský Institut umění – Divadelní ústav přichystal v únoru mezinárodní konferenci, na níž jsme prezentovali výsledky projektu. Uvažovali jsme o různých hrách, zpočátku nejen Čapkových, ale Bílá nemoc se tématem přímo nabízela. A to nejen kvůli nemoci samé, ale i jejímu propojení s politikou a řadou dalších témat, jež vypovídají o nebezpečí, v němž se nacházíme.
Jak spolupráce se studenty probíhala?
S Patrickem jsme s týmy jejich práce průběžně konzultovali. Při diskusích jsme objevovali mnoho nových postupů, takže byly přínosné nejen pro studenty a pedagogy, ale i pro nás. Z projektů jsme do galerie vybrali ty nejzajímavější, a to spolu s umělkyní a kurátorkou Sophií Jump, která tím, že se konzultací nezúčastnila, zaručovala nezaujatý pohled.
S vybranými účastníky jsme pak měli ještě několik online schůzek, na něž jsme přizvali další tři renomované scénografické odborníky z různých zemí. Konkrétně to byli Katrina Lindsay, Juli Balázs a Dinesh Yadav. A ještě jsme měli specialistu na Karla Čapka Hasana Zahiroviče. Tito čtyři lidé se skvěle doplňovali a studentům nabídli širokou škálu postřehů.
V prosinci pak proběhly online prezentace. Tím, že studenti, rozptýlení ve svých domovech, museli komunikovat často na dálku, měl projekt i žádoucí rozměr vzájemného propojení. A během prezentace, která trvala tři večery po sobě, vždy po čtyři hodiny, předvedli studenti nejvyšší profesionalitu.
V únoru pak vznikla online galerie, která výsledné projekty představí až do příštího Pražského Quadriennale v roce 2023.
Jak se studenti vyrovnali s tradičně psaným Čapkovým textem?
To je problém, který stále řešíme. Práce s textem zvýhodňuje západní země, kde je tento postup tradičně součástí scénografického vzdělání. Není tomu ale tak všude, a protože chceme být vstřícní ke všem zemím, jež se Pražského Quadriennale účastní, a je jich více než sto, musíme vzdělávací projekty otevřít i jiným formátům scénografické praxe. Jedním z témat, která se jako zadání osvědčila, jsou lokální legendy a mýty.
Když procházíme jednotlivé návrhy, zaujme, jak studenti v Čapkovi nacházeli paralely se současnou situací…
Záměrně jsme je neorientovali historicky, i když jsme jim poskytli základní údaje o Čapkovi a jeho době. Ale Bílá nemoc je probudila z deprese a přivedla ke konstruktivním řešením, s nimiž si mohli aktuálně pohrát. Hodně rezonovalo téma rodiny, ale i třídního rozdělení společnosti, spravedlnosti, černobílých řešení a obecně politiky.
Američtí studenti prožívali právě Trumpovy předvolební eskapády spojené s covidem, které do jejich uvažování o hře rozhodně zasáhly. Navíc už Čapek napsal, že všechny nemoci přicházejí z Číny, studenti byli v šoku a nechápali, jak ho to ve třicátých letech napadlo.
Která řešení vás nejvíc zaujala?
Každá skupina nás něčím překvapila. Ve výsledku to bylo široké spektrum řešení, protože jsme při zadání netrvali ani na divadelním prostředí. Velmi zajímavý byl projekt, který Bílou nemoc umístil do chladicích věží a všechny postavy proměnil v ptáky, respektive holuby, kteří roznášejí infekce.
Bylo to fantastické, ale velmi promyšlené řešení. Ale byli i studenti, kteří si vybrali klasický divadelní prostor.
Neuvažují některé týmy o realizaci návrhů v konkrétní inscenaci?
Nemáme o tom zprávy, ale určitě by bylo zajímavé to zjistit. Jsme s nimi ve spojení, takže se na to určitě zeptáme. Stejně tak by bylo krásné, kdyby se některého z navržených projektů ujalo některé z domácích divadel a připravilo inscenaci třeba do příštího ročníku Pražského Quadriennale.