Hlavní obsah
Anne-Marie Nedoma Foto: Petr Hloušek, Právo

Ředitelka Národní galerie: Sbírky pomalu, ale jistě rozšiřujeme

Generální ředitelkou Národní galerie Praha se na konci září stala po Ivanu Morávkovi ekonomka Anne-Marie Nedoma. Ministr kultury Lubomír Zaorálek vyslovil přání, aby společně s garanční radou, jejíž složení si sám určil, co nejlépe připravila půdu pro nového generálního ředitele, který vzejde z výběrového řízení, a ukončila tak provizorium vzniklé odvoláním Jiřího Fajta tehdejším ministrem kultury Staňkem.

Anne-Marie Nedoma Foto: Petr Hloušek, Právo
Ředitelka Národní galerie: Sbírky pomalu, ale jistě rozšiřujeme

Ke kultuře měla dlouhodobě blízko v roli poradní, konzultantské nebo manažerské, a to mimo jiné v počátcích Institutu restaurování a konzervačních technik v Litomyšli, při transformaci Státní opery, pracovala v nakladatelství Readers’ Digest a vedla Karmelitánské nakladatelství.

Kdo vám dal nabídku stát se ředitelkou Národní galerie?

Deset dnů před jmenováním do funkce mě pozval na schůzku ministr kultury Lubomír Zaorálek na základě doporučení lidí z oboru, kterým důvěřoval. Původně jsem ji chápala pouze jako první a především informativní setkání, přestože jsem přišla s názorem na dění v galerii a kolem ní, na to, jaké jsou asi její hlavní problémy, podloženým léty stýkání a potýkání se se světem výtvarného umění.
Jenže jsem člověk, který si bere i nevyslovené závazky, proto pro mě tato schůzka znamenala konec rozmýšlení a váhání. Zkrátka nebylo proč či kam couvnout.

Mluvila jste o tom s manželem Petrem Nedomou, který je ředitelem pražské Galerie Rudolfinum?

Samozřejmě. Říkal mi, že je to jen a jen na mně, uvědomoval si všechna pro a proti. Ale věděl, že jsem se neocitla v podobné situaci poprvé, že jsem ekonomka, řídila jsem firmu a mám zkušenosti z oboru. Takže se domníval, že to je přesně to, co Národní galerie v dané situaci potřebuje.

Konzultujete nyní s manželem některé své kroky?

My se bavíme o výtvarném umění léta a stále. O výstavách, o situaci na trhu s uměním, o dění na tomto poli obecně. Ale o vysloveně interních záležitostech Národní galerie s ním nemluvím.

Dal vám ministr kultury Zaorálek nějaký konkrétní úkol?

Od začátku jsme dohodnuti, že mým posláním není stát se generální ředitelkou Národní galerie natrvalo. Především z toho důvodu, že nejsem vítězkou výběrového řízení. Mým úkolem je tedy překlenout období od konce září, kdy jsem nastoupila, až do momentu jmenování nebo faktického nástupu nového ředitele. Ráda bych v takto vymezeném čase racionalizovala a zefektivnila chod instituce, případně se pokusila napravit některé, podle mého nestandardní vztahy a postupy uvnitř galerie.

Nejsem krizová manažerka, jak několikrát zaznělo, protože Národní galerie není v krizi o nic víc, než byla po odchodu předchozích ředitelů, kteří ovšem pro své velké vize či osobní ambice občas zapomněli, že řídí velkou instituci podléhající více či méně rozumným, ale platným a závazným pravidlům a zákonům, instituci s obrovským movitým a nemovitým majetkem. Zejména ale instituci s více než dvoustovkou zaměstnanců.

V jaké ekonomické a umělecké kondici jste Národní galerii převzala?

V nikterak výjimečném stavu, jako instituci, která je podfinancována, což je u podobných příspěvkových organizací běžné. To znamená, že při realizaci trochu ambicióznějšího programu se nemůže spoléhat jen na příspěvek zřizovatele, tedy státu, ale musí si zajistit financování z více zdrojů, z obchodní činnosti, od sponzorů či dárců. Dost se na galerii a vztazích uvnitř podepsala doba faktického bezvládí a velké nejistoty.

Mluvila jste o vztazích mezi zaměstnanci. Proto musel skončit polský šéf kurátor Adam Budak?

Myslím si, že nikdy neměl do Národní galerie nastoupit, a to z důvodu profesionálního, lidského a etického selhání v minulosti. Z Hirshhornova muzea ve Washingtonu ho ve zkušební době vyvedla ven ochranka, přesto další léta uváděl, že je jeho zaměstnancem. Jenže tady to nikdo nevěděl. Podobně jednal i v Národní galerii. Zneužíval prostředky zaměstnavatele, jeho vztahy s kolegy byly konfliktní, naprosto bez ohledu na pravidla instituce i mezilidské vztahy manipulativně prosazoval své zájmy, průběžně porušoval etický kodex kurátora Národní galerie i ICOM, což je International Council of Museums. Tedy Mezinárodní rada muzeí, mezinárodní profesní nevládní organizace se statutem konzultanta UNESCO. Brzo se ukázalo, že je jako šéfkurátor, což byla jeho původní pozice v Národní galerii, nekompetentní a byl generálním ředitelem uklizen na velmi nesystémové místo takzvaného kurátora speciálních projektů. I v této pozici působil destruktivně, jeho projekty byly špatně plánované a celkově nepřipravené, nezajištěné, také kvůli tomu často předražené. Na rok 2020 nepředložil realizovatelný výstavní projekt. A protože se nepodílel na žádné jiné z hlavních činností galerie, tedy sbírkové či vědecké, ztratila jeho pozice smysl. I z úcty ke kolegům, podporovatelům a daňovým poplatníkům.

Ministr Zaorálek jmenoval garanční radu. Co přesně dělá?

Jde o poradní orgán ministra, ve kterém jsou zejména odborníci na výtvarné umění a ředitelé muzeí a galerií. Jejím předsedou je architekt Josef Pleskot. Rada dostala dva zásadní úkoly, navrhnout nový statut Národní galerie a stanovit klíčová kritéria pro výběr nového generálního ředitele.

Národní galerie chtěla na začátku podzimu koupit gotický středověký obraz Zvěstování Panně Marii, který nyní vlastní Nadační fond Richarda Fuxy. Proč jednání skončila na mrtvém bodě?

Takové dílo přece nekupuje Národní galerie za své prostředky, musí o ně žádat ministerstvo kultury. V době, kdy byl obraz levný, existovaly oprávněné pochybnosti o jeho pravosti. Po ověření pravosti, mimochodem Národní galerií, stoupla cena a klesla ochota i možnosti ho získat. Navíc není v nejlepším stavu.

Středověký obraz Zvěstování Panně Marii z dílny Mistra vyšebrodského cyklu.

Foto: archiv, ČTK

Celý příběh byl už mnohokrát převyprávěn. V tuto chvíli je tato koupě pro galerii passé. Jen pro zajímavost, dílo se dodnes nachází v našem depozitáři. Jakmile to bude možné, vydáme je Nadačnímu fondu

Může ho případný nový vlastník vyvézt z území republiky?

Teď už ano, protože ministerstvo kultury obraz nezařadilo na seznam kulturních památek, které se vyvážet nesmí. Já jsem ale optimistka a věřím, že se po případné aukci dozvíme, kde se nachází, a kdybychom ho chtěli u nás vystavit, dohodneme se na zápůjčce. Vystavením se teoreticky zvyšuje jeho hodnota. Potřebuje ale nejprve velký restaurátorský zásah.

V médiích se získání obrazu a následná snaha ho prodat za vysokou cenu zpochybňovaly. Myslíte si, že šlo o podezřelou transakci, nebo dokonce čistý podvod?

Ne, na to zapomeňte! Cena výtvarného díla, a to bez ohledu na jeho původ nebo stáří, se řídí jinými kritérii, než jsou běžná u obyčejného zboží. Vstupují do toho emoce, těžko uchopitelné nebo vyčíslitelné kategorie typu duchovní hodnoty. Jsem přesvědčená, že v tomto případě bylo vše v pořádku. I když vím, že někteří pánové z obce kunsthistorické či mediální v tom tušili, nebo spíše chtěli tušit, nekalost.

V říjnu se v médiích objevila zpráva, že Národní galerie chce na listopadové aukci v Dijonu získat další gotický obraz Trůnící Panna Marie s dítětem. Proč se to nakonec nepodařilo?

Protože český stát na takovou koupi jednoduše nemá dost prostředků. Národní galerie vypadla z dražby velmi záhy. Ještě předtím unikla z vlády do médií zpráva o existenci finančního limitu, do něhož je možné při dražbě přihazovat. Nikoli o konkrétní částce, tu znal jediný člověk z galerie, který aukci jen přihlížel. Ale vědělo se, že má Česká republika o obraz zájem. Prozrazení naše šance ještě snížilo.

Takže to zavinila ministryně financí Alena Schillerová, která informovala novináře o tom, že koupi obrazu projednala vláda?

Já bych toto pochybení s nadsázkou klidně hodila na celou vládu. Přesto jsme se dražby zúčastnili a zkusili obraz získat. Výbornou zprávou je, že obraz získalo Metropolitní muzeum v New Yorku, se kterým máme velmi dobré vztahy. Navíc víme, že dílo bude v pečlivých a spolehlivých rukou. Zkoumání a restaurování, popřípadě vystavení díla v Metropolitním muzeu asi zabere několik let, to první by ale nastalo, i kdybychom ho získali my. Přestože je destička, jak jsme obrázek láskyplně nazývali, v překvapivě dobrém stavu. Poté určitě můžeme jednat o zápůjčce.

Trůnící Panna Marie s dítětem.

Foto: © Studio Sebert

Vlastnictví není všechno a v tomto případě jen málo brání tomu, aby se Trůnící Panna Marie s dítětem ukázala veřejnosti. Možná ho takto uvidí mnohem více lidí než v Národní galerii. A to je dobře, ne?

V jaké fázi je plánovaná spolupráce NGP s Centre Pompidou?

Jak asi víte, impulz ke spolupráci Národní galerie s Centre Pompidou dal bývalý ředitel Jiří Fajt v roce 2018 na základě pozitivních zkušeností se společnými výstavními projekty s jinými zahraničními institucemi, z poslední doby zejména se Staatliche Kunstsammlungen Dresden. Nic se tedy nemění na tom, že navázání partnerství chápeme jako velmi přínosné. Mimochodem, ve sbírkách Centre Pompidou je zastoupena řada českých autorů, což umožňuje prezentaci českých autorů v mezinárodním kontextu, může podpořit chybějící institucionální podporu českých umělců v zahraničí a rozšiřuje možnosti společných výzkumných a vědeckých projektů.

Jednání o rozsahu spolupráce a jejích náležitostech byla na nějakou dobu přerušena změnami ve vedení galerie i na ministerstvu kultury, ale počítáme s tím, že na ně v nejbližší době navážeme, včetně podpory politické reprezentace obou států. Zájem a především vůle pokračovat v projektu rozhodně trvá.

Budete v blízké době sbírku Národní galerie rozšiřovat o další umělecké artefakty?

Národní galerie má k tomuto účelu zřízenu takzvanou akviziční radu. Na té poslední, která zasedala druhého prosince, jsme projednávali hned několik darů, několik pozůstalostí i několik námětů na nákupy. Sbírky pomalu, ale jistě rozšiřujeme. Nový depozitář, jehož výstavbu plánujeme, nám akvizice výrazně usnadní, alespoň z hlediska uchování a ochrany sbírek.

Na jedné tiskové konferenci jste říkala, že nemluvíte kurátorům do jejich práce. Necháváte výstavní projekty pouze na nich?

Výtvarné umění není mou profesí, ale zájmem. Tím, kdo rozhodne, jestli výstava bude, nebo nebude, je výstavní rada složená z ředitelů sbírek a dalších interních odborníků. Členové rady se musí domluvit, které projekty budou mít prioritu, jaký bude jejich rozpočet, kde a kdy budou představeny. Prostě se domluvit, jak rozdělit omezené zdroje nebo čím je doplnit.

Kompromis je v tomto případě kladem společného rozhodování a neznamená ústup od kvality celého programu galerie. Jedním z klíčů k uskutečnění a úspěchu všech dobrých nápadů je ale především důkladná a komplexní příprava projektů s dostatečným časovým předstihem. V tom pracujeme na zlepšení.

A ještě jednu poznámku si neodpustím. Zejména výstavní činnost není určena primárně odborné veřejnosti, ale široké veřejnosti, zjednodušeně všem, kteří se o umění zajímají, nejen těm, kteří se jím zabývají. I kvůli tomu je někdy třeba hledat zdravý kompromis bez rezignace na kvalitu.

Poslední slovo máte ovšem vy?

Ne, dám na odborníky a kolegy. Hlídám pouze realizovatelnost projektů, zejména z hlediska finančního. Snažíme se současně, abychom přemírou výstavních projektů nezahltili sebe i návštěvníky, abychom neplýtvali zdroji na naší straně a limity pozornosti a zájmu na jejich straně. Poslední slovo má opravdu dohoda v rámci výstavní rady. Já pak jen jako statutár podepisuji hotový výstavní plán.

Co připravuje Národní galerie na rok 2020?

Hlavním výstavním projektem je pro nás výstava nizozemského malíře Rembrandta, která bude v paláci Kinských na Staroměstském náměstí v Praze. Spolupracujeme na ní s renomovanou institucí v Kolíně nad Rýnem, ale tváří výstavy je obraz z vlastnictví Národní galerie Učenec. Další velkou akcí bude retrospektiva malíře Mikuláše Medka, na které kromě klasických obrazů představíme i oltářní obrazy, které maloval pro moravské kostely.

Rembrandtův Učenec v pracovně z roku 1634 je jediným obrazem geniálního holandského malíře v českých uměleckých sbírkách.

Foto: NG

Neměla bych zapomenout na výstavu s pracovním názvem Buddha zblízka, věnující se buddhismu v umění. Trochu srdcovou záležitostí pro mě asi bude výstava Sen ve snu, která je uměleckou reflexí díla spisovatele a básníka Edgara Alana Poea v českém umění. Třeba ji zahájím recitací svého oblíbeného Havrana.

A co výstavy moderního či současného umění?

Jednou z pěti sbírek Národní galerie je i ta, která zahrnuje celé poválečné období, tedy to, co lze nazvat moderním či současným uměním. Ve Veletržním paláci připravujeme ve spolupráci s obdobou Národní galerie ve Slovinsku expozici složenou z jejich sbírek. Chceme ukázat více i méně známé autory ze střední a východní Evropy včetně našich. Plánujeme i další přehlídky současného umění, výstavy Kurta Gebauera, Igora Korpaczewského a fotografky Markéty Othové. Omlouvám se kolegům, jestli jsem něco vynechala.

Opravdu jste ani na vteřinu neuvažovala o tom, že byste se přihlásila do výběrového řízení na ředitelku Národní galerie?

Pokud se zřizovatel, tedy ministerstvo kultury, rozhodne, že v čele Národní má stát generální ředitel a historik umění v jedné osobě, tak to není v žádném případě role pro mě. Ale inspiraci lze hledat v některých zahraničních institucích podobného typu, kde funguje buď dvouhlavé, nebo alespoň jeden a půlhlavé vedení. To jest ředitel, třeba i generální, obvykle kunsthistorik s vizí rozvoje základních činností a směřování galerie či muzea, a jeho pravá ruka, výkonný či správní či ekonomický ředitel.

Jsou to obvykle velmi odlišné typy lidí a já ze zkušenosti moc nevěřím na renesanční osobnosti, které by v jednadvacátém století zvládly bravurně obě role. Je to model, který obsahuje vnitřní kontrolní mechanismus a neměl by umožnit opakování situace, kdy kreativní hlava převálcuje tu technokratickou či manažerskou, nebo naopak, což je vždy jen ke škodě celé instituce. Ta druhá pozice by mě zajímala a bavila.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků