RECENZE: Ypsilonská Kouzelná flétna: Trochu moc slov, Mozarte!

Hudební kratochvíle kolem flétny, která je kouzelná – tak zní podtitul inscenace, jež je adaptací Mozartova posledního singspielu. Ten sám o sobě vychází svou stavbou, rozkročenou mezi pouťovou zábavností a hlásáním zednářských ideálů, jakékoli adaptaci ochotně vstříc.

Ypsilonská inscenace navíc budí očekávání už proto, že kromě staronového hosta, barytonisty Národního divadla Romana Janála, se na scéně nově objevil i Jiří Korn.

Zkouška na Kouzelnou flétnu, kterou Mozart průběžně dopisuje, je přerušována spory principála Schikanedera v kostýmu Papagena (Jiří Korn), který je zastáncem zábavného ducha díla, s jevištním mistrem Gieseckem (Oldřich Navrátil), jenž lpí na vyšším filozofickém poselství. Carl Ludwig Giesecke skutečně existoval a sám se později prohlašoval za libretistu Kouzelné flétny.

Do inscenace je však jeho postava poněkud násilně implantována v podobě tajemného muže v pozadí, pozdní pointa přichází až v závěru odhalením, že se z něho později stal profesor mineralogie. Stejně tak trpí neujasněnou koncepcí i ostatní postavy včetně Schikanedera, Sarastra i Královny noci v troškovsky ordinérní i zábavné nadsázce (Jana Synková). Dlouhé a nepříliš vtipné diskuse ale inscenaci zbytečně protahují a rozmělňují. Jestliže císař Josef II. proslul údajným výrokem: „Trochu moc not, Mozarte!“, pak pro ypsilonskou Kouzelnou flétnu by se hodil výrok „Trochu moc slov“.

Inscenace se tak klopotně prodírá složitým dějem, který divákům nijak nezpřehledňuje, a to způsobem, který tradiční ypsilonskou hravost a chytrý náznak zaměňuje často za doslovnost a prvoplánovou komiku. Největší kvalitou jsou hudební čísla (byť mnohá „recyklovaná“ z předchozích inscenací) v tradičně brilantní adaptaci Miroslava Kořínka a vervním nastudování celého souboru, v němž se uplatní i oba výše jmenovaní sólisté a kde se Mozart volně snoubí s Rossinim, Smetanou, Bizetem, Gershwinem a dalšími skladatelskými kolegy.