Článek
Stille Reserven se řadí k nejzvláštnějším celovečerním filmům, jaké ve středoevropském prostoru vznikly. Málokoho napadne, že by se temná sci-fi měla odehrávat ve Vídni. Hitz takovou vizi uskutečnil a výsledek je novátorský a zábavný.
Zapomeňte na Schönbrunn a Wiener Schnitzel. Vídeň budoucnosti je plná odporných šedých věžáků, kde přežívají deprimovaní obyvatelé. Korporace lidi vysávají tak, že musí splácet i po smrti. Těla polomrtvých nebožáků, kteří nemají „pojištění smrti“, jsou pojišťovnou uměle udržována při životě a vykořisťována. Odebírají z nich orgány nebo je využívají jako náhradní těla na rození dětí.
Tomu se snaží zabránit malá skupina rebelů. Ulízlý pojišťovací agent Vincent s nimi necítí, jako prostitut korporátu žádné ideály nemá. Najednou se ho ale šéfové chtějí zbavit, protože prý přijdou výkonnější. Vincent je vyslán mezi nepřátele, kde má sledovat dění kolem radikální aktivistky, která chce proniknout do firmy vykořisťující těla polonebožtíků. Atraktivní Lisa ho ovlivní. Vincent ztrácí všechny jistoty, neví, kde je zlo a dobro, musí revidovat svou životní filozofii.
Betonová retro sci-fi
Zápletka sice není převratná, ale snímek má pozoruhodnou atmosféru. Dělá dojem filmu z 80. let, jakési betonové retro sci-fi, kde se vše odehrává ve tmě nebo alespoň v přítmí. Lidé se tváří depresivně a v ulicích není bezpečno, ve čtvrti rebelů létají vzduchem kameny.
Vizuál nehýří drahými triky, přesto je překvapivě působivý, cool a konzistentní (jen není zřejmé, proč jsou na vídeňském sídlišti slovenské nápisy jako Kaváreň a Zmrzlina). Celou dobu hlodá diváka podezření, že si Hitz trochu dělá srandu. Např. scéna, kde pojišťovák v obleku tančí s dámou pokročilého věku, aby ji vnutil smlouvu, už spadá do kategorie těžkotonážního bizáru - hlavou víří jména jako Lynch.
Pojišťovák z budoucnosti vám odebere orgány.
Stille Reserve můžeme vnímat i jako podivně smutnou satiru na korporátní svět. Tím, že precizní herci (Clemens Schick v hlavní roli) vypadají jako uhlazení suchaři, provádějí byrokratické procedury a hovoří se německou pojišťováckou hantýrkou, připadáme si trochu jako v Kafkovi. A možná, že kdyby Franz žil v dnešní době, něco takového by sám napsal. Mohlo by se to odehrávat v Praze - pokud jde o absurdní byrokracii, můžeme si s Rakušany notovat.
Valentin Hitz dostal za svůj ponurý majstrštyk na filmovém festivalu v Zürichu 2016 hlavní cenu v kategorii Fokus Švýcarsko, Německo, Rakousko. V Praze a v Brně jej uvede festival Das Filmfest od 18. října.