RECENZE: Ubohý lhář Karel Max mezi dvěma ženami

Premiéry se Zvěstování dočkalo o dva roky později v chorvatském Záhřebu. A na českou, respektive československou premiéru došlo až po listopadu 1989. Poprvé se hrálo v červnu 1990 v Liberci a poté se rozběhlo po jevištích českých divadel.

Krátce po pádu totalitního režimu byla Uhdeho hra chápana i inscenována především jako úlevný výsměch oběma, po léta povinně uctívaným vousáčům.

Jenže Uhde napsal víc než jen vtipný apokryf o soukromém životě slavného dialektického materialisty, byť založený na skutečných dokladech o Marxově nemanželském dítěti, které měl se služkou Helene Demuthovou. S tím by ale jeho hra dnes u diváků vystačila už jen stěží. Jenže Zvěstování je čímsi víc. Je podobenstvím o pokrytectví, lži, slabosti a síle, (ne)schopnosti, předstírání v lidských vztazích i vztahu k sobě samému a o mnohém jiném. A žánrově sahá od brilantní konverzační hry přes frašku a grotesku až k absurdnímu dramatu.

Režisér vinohradské inscenace Jan Burian si z této nabídky vybral především groteskní nadsázku. Vede herce k výrazně expresivnímu projevu, který v komorním prostoru Studia působí místy až fyzicky nepříjemně.

Je samozřejmě patrné, že jde o záměrné přehrávání, ovšem místa s výrazně stylizovanou loutkovitou gestikulací v celkově nadsazené dynamice pozbývají na kontrastu i logice. Patrné je to především na hlavní dvojici.

Tomáš Pavelka v dlouhé noční košili působí jako Karel Max dostatečně groteskně, nešťastně i uboze, výborný je v nekonečných pohybových etudách plížení se kolem postele se spící Beny i v podpantoflovém vymýšlení absurdních argumentací.

Andrea Černá staví svou Beny na kontrastu ženské přitažlivosti stále fešné manželky v černé noční košilce a autoritativní xantipy, jíž jen vzácně může dát divák za pravdu, i když by měl.

Otakar Brousek jako Bedřich těží hodně ze své herecké zkušenosti s konverzačním repertoárem a dělá dobře. Jeho lehce přiopilý bonviván je lepší než závěrečný koktající a přehrávaný paňáca. Zuzana Vejvodová jako Leni bohužel nemá v inscenaci dost prostoru na to, aby předvedla víc než poplakávající svedenou služku, ale i tak se herecky blýskne zejména ve snové scéně návratu utopené milenky.

Méně by v tomto případě bylo více. Na zhlédnuté repríze se diváci sice dobře bavili, ale jemnosti Uhdeho vtipného textu zanikaly za zbytečně expresivně vyhrávanou fraškou.