RECENZE: Topologická groteska ve Vile Štvanice

Levínského Poincarého domněnka (autor tu vystupuje pod jedním ze svých četných pseudonymů jako Wolfgang Lewinski alias Helmut Kuhl) měla ve středu premiéru v pražské Vile Štvanice a byla avizována jako matematická opereta.

Francouzský matematik Henri Poincaré formuloval svůj příspěvek k problematice trojrozměrného prostoru na konci 19. století a o sto let později byla jeho věta či domněnka zařazena mezi sedm nejdůležitějších matematických problémů světa.

Levínského hra se nesnaží divákům objasnit podstatu Poincarého přínosu k topologii, i když i tento pokus v textu zazní, ale je zřejmě chytrým (jak ostatně bývá u Levínského pravidlem) balancováním mezi okouzlením matematikou a našimi obavami z ní, světem vědců posedlých jejich oborem a povrchností médií, hrou na téma matematika a ženy, matematika a jídlo, matematika a média, respektive konzumní svět kolem.

Slůvko zřejmě je namístě proto, že při premiéře se zdálo, že text herce zajímá ze všeho nejméně. Cosi si pro sebe na scéně potichu žužlali, někteří, zvláště pak Robert Mikluš, polykali celé věty, ožívali většinou jen při zpěvu. Čestnou výjimkou byla Marie Švestková v roli investigativní novinářky. Z Levínského textu tak k divákům pronikla sotva polovina.

A to je škoda, protože „hlášky“ typu „Mě prostě baví topologie“ nebo zoufalý výkřik Henriho Poincarého Jaroslava Achaba Haidlera „Jak může někdo nerozumět matematice?“, stejně jako vtipné situační zkratky a pointy naznačují, že by se tu mohla zrodit pěkná česká varianta stoppardovské chytré hry. Na premiéře ale inscenace působila rozpačitě, nedostudovaně, jako žánrově i tematicky neujasněná parodie. Stálo by za to na ní ještě zapracovat.