RECENZE: Stalin a Bulgakov byli přece velcí kamarádi

Autor scénáře k proslulému filmu Dannyho Boyla Trainspotting (1996) zaujal dramaturga Ladislava Stýbla a ředitele a režiséra Michala Langa. Není se co divit. Za Spolupracovníky obdržel Hodge v roce 2012 prestižní Cenu Lawrence Oliviera za nejlepší novou divadelní hru. Premiéru měla v londýnském Národním divadle rok před oceněním.

Bývá charakterizována jako „černá groteska, která si poučeně, zábavně, místy ironicky až drze pohrává s historií“, s nejtemnějším obdobím Stalinovy velké čistky vrcholící ve druhé polovině 30. let vyvoláním hladomoru na Ukrajině a likvidací protivníků opravdových i vymyšlených – od revolučních vůdců až po nejistou třídu inteligence.

V popředí autorova zájmu stojí fiktivní vztah Stalin–Bulgakov. Spisovatele pověří zástupci NKVD vytvořením dramatu o vůdcově mládí k jeho narozeninám, a protože se k tomu nemá, navštíví ho Stalin a začne hru o sobě psát sám, zatímco nebohý Michail, kterému ve skutečnosti od začátku temného desetiletí cenzura zakazovala důsledně všechny hry, začíná vymýšlet bestiální nařízení, která Stalin uvádí do života…

A to je možná groteskní pro Anglosasy, nikoli pro Slovany nebo pro země v Pobaltí, v nichž ve zkrvavené paměti chovají o hrůzách stalinismu dosud vlastní zkušenost. Hodge sice přiznal, že je potěšen uvedením Spolupracovníků v zemi bývalého sovětského bloku, jestli ale jeho místy opravdu až sarkastický výlev přijmou diváci, je otázka.

Jedna část odmítne totiž Spolupracovníky už proto, že dosud se slzou v oku vzpomínají na vlastní třídní boj se zaprodanci a ztroskotanci, ta inteligentnější pak pro takřka nepřípustnou dehonestaci jednoho z největších spisovatelů 20. století, kterého Stalin sice nedal zlikvidovat, ale úspěšně ho zničil.

To nic nemění na tom, že jednoho z nejlepších Josefů Vissarionovičů na českém jevišti posledních let vytvořil Martin Hruška, a pochybujícího, zranitelného intelektuála Bulgakova, ve Spolupracovnících faustovského štvance ve spárech Mefistofela, Ondřej Volejník.