RECENZE: Špinarova Manon pracuje s patosem i ironií

A opět je to divadlo vysoce stylizované. Nejen veršem, ale především výtvarnou obrazivostí, která je opulentnější než Špinarova operní režie. Příběh Nezvalovy hry režisér vsadil do monumentálních a barevně odlišených obrazů - ať už je to obří galerie s obrazy, v nichž kontrastuje pojetí ženské nevinnosti, anebo snově nadoblačný milostný pokojíček či ďábelsky rudě pableskující bordel.

Velkou roli v této stylizaci hrají i kostýmy - Manon se objevuje v dívčích šatech s rudou růží, v cukrových šatičkách Pražského Jezulátka, ve velké ženské toaletě s příznačným potiskem bankovek, Des Grieux s atributy artušovského rytíře jak z divadelní půjčovny, Tiberge s Ježíšovým srdcem zavěšeným ostentativně na hrudi.

Rozhodně se tu nehraje realistický příběh, ani se nespoléhá na nosnost Nezvalovy poezie. Hraje se velké patetické podobenství s nadsazenými gesty i slovy, kde se máchá mečem, pobíhá po scéně se zkrvavenou hrudí, lačně i lascivně se souloží napříč pohlavími a Nezvalovy verše jsou vrhány do hlediště jako manifestační hesla.

Je ale otázka, do jaké míry jde Špinarova velkooperní stylizace dohromady s křehkou a v zásadě intimní poezií Nezvalova přepisu Prévostova románu. Inscenátoři text výrazně seškrtali, čímž na jedné straně dosáhli působivého, kupředu dravě směřujícího příběhu milostného vzplanutí Manon a Des Grieuxe, na druhé straně ale právě díky škrtům z něho vychází Manon - na rozdíl od Nezvalova textu - jako daleko pragmatičtější, ne-li cyničtější manipulátorka s mužskou přízní, ostatně leccos o tom napovídá už vstupní obraz Manon třímající obří vodítko, na jehož konci se zmítají tři muži jako rozdráždění psi.

Špinarova inscenace směřuje k mladým divákům, a tak i obsazení sází na mladé představitele hlavní dvojice. Manon Pavlíny Štorkové je vizuálně křehčí, ale vnitřně cílevědomější a působí víc vypočítavě, Jana Pidrmanová má daleko blíž k ženské bezelstnosti, vroucnosti a nevinnosti „hříšné světice“. Z obou rytířů Des Grieux je Vladimír Polívka ponejvíce zmateným chlapcem, který neunesl náhlý přerod v muže. S verši zápolí, trochu je nezúčastněně vykřikuje, spoléhaje na jejich samonosný účinek. Patrik Děrgel text víc prožívá, výrazově diferencuje, jeho rytíř je opravdovější, citovější, stejně jako jeho vztah k Manon.

Svou zatím nejlepší figuru na prknech ND vytvořil Radúz Mácha jako Tiberge, bojující s plným nasazením o lásku Des Grieuxe s jasným sexuálním podtextem. A Vladislav Beneš opět dokázal, že i na malé ploše dokáže vytvořit celistvou a zajímavou postavu, jeho Duval je chladný pragmatik, ale nechybí mu i humor.

Špinar v Manon předvedl, že si ví rady jak s velkým jevištěm, tak i s patosem, dobře pracuje s hudbou, jeho inscenace nenudí, ale překvapuje, a místy dokonce i nepokrytě baví. Přesto zřejmě publikum rozdělí na vzájemně nesmiřitelné tábory: oddaným milovníkům Nezvalova textu bude drastická úprava i míra stylizace připadat možná za hranicí únosnosti, stejně jako některé symboly a výjevy až příliš laciné (včetně velkooperního závěru), postrádat mohou i lyriku Nezvalovy poezie.

Pro mladší generaci, která se s textem potkává poprvé a jejíž vnímání světa je daleko civilnější a drsnější, se ale tato Manon může stát objevem Nezvalovy hry a možná i kultovním představením. Premiérový aplaus by tomu napovídal.

Celkové hodnocení 70 %