Hlavní obsah
Britští Royal Blood. Foto: Warner Music

RECENZE: Royal Blood jsou lepší na cestě než v cíli

Debutové album britské dvojice Royal Blood z roku 2014 přineslo malou hudební revoluci. Natočili je pouze Mike Kerr (zpěv, kytara, baskytara) a Ben Thatcher (bicí), trvalo něco málo přes třicet minut, nicméně bylo tak energické a nápadité, že tandemu přineslo celosvětový sukces.

Britští Royal Blood. Foto: Warner Music
RECENZE: Royal Blood jsou lepší na cestě než v cíli

O to větší byla očekávání spojená s vydáním druhé desky. Přece jenom bylo málo pravděpodobné, že dvojice muzikantů udrží laťku stejně vysoko jako na začátku a nahraje skladby, u kterých opět nebude ani trochu vadit, že nemají mohutný zvuk seriózní kapely.

Po třech letech je ale jasné, že Royal Blood pokračují ve velkém stylu. Deska How Did We Get So Dark? je opět až po pomyslnou střechu napěchována energickými, intenzivními a velmi chytlavými rockovými písněmi.

Obal nového alba.

Foto: Warner Music

Po krátké chvíli už člověk nevnímá, že za jejich realizací stojí pouze dvojice hudebníků. Znějí tak, jako by je hrála kapela vzývající sound šedesátých let. Ostatně inspirace Royal Blood v té době je patrná, a to i v ohledu vystavění pěveckých linek, vokálů nebo textů, v nichž je v první řadě vztah k ženě a v druhém sledu jeho temná či těžká stránka.

Zvuk, kterého na druhé desce dosáhli, je hypnotizující. Chvíli připomene to, co v šedesátých a sedmdesátých letech dělali Iggy Pop, Led Zeppelin, Black Sabbath a další z toho ranku. Na první pohled je to milé, na druhý to ale ukazuje, že Royal Blood jsou originální v tom, jak svého zvuku dosahují, nikoli v tom, jakého dosáhli.

Royal Blood: How Did We Get So Dark?
Warner Music, 34:29

Celkové hodnocení: 75 %

 

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků