Článek
Protože je zahrada rozdělena na dvě části – klasickou parkovou s hebkým trávníkem a barevnými květinami a polodivokou lesní divočinu – lze si zasazení soch vychutnat ve více dimenzích.
Na upravených plochách masivní kovové útvary trůní s nehybnou důstojností.
Působí spíše jako postmoderní estetické doplňky. A zároveň jako futuristické prolézačky pro děti. To ale není nic podřadného, protože kovové masy vrůstají do upravené krajiny a nikomu ani nepřijde na mysl, že by se mohlo jednat o implantovaná umělecká díla.
Kovová hmota zasazená v krajině vyvolává respekt (Housenka 2014, Čestmír Suška).
Naprosto jinou úlohu hrají skulptury v rozlehlém lesoparku v odlehlé části zahrady. Z kavárenského prostředí a dětského hřiště tak lze vejít do tajemného pralesa plného podivuhodných tvorů.
Z horizontu hledí dva diluviální prehistoričtí ještěři, zhotovení z rezavých cisteren a zohýbaných rour. V lesním porostu číhá gigantický kokon spletený z vodovodních trubek. Jako by ho tam zanechal obří ocelový pavouk.
V pološeru temně zeleného stromoví zase číhá objemný válcovitý plaz, který vypadá jako mytický mongolský tvor Olgoj Chorchoj. Na rozdíl od originálu však tato mírně korodující nádrž nikoho nezabíjí. Přesto si svou důstojnou hmotností zjedná u každého kolemjdoucího tichý respekt.
Některé skulptury udivují originální tvarovou kompozicí (Archimedon 2010, Lukáš Rais).
Je dobře, že organizátoři výstavy poschovávali jednotlivé artefakty do lesních zákoutí i do neproniknutelnosti vysokého porostu. Daří se jim navodit v procházejících se lidech pocit tajemna a posvátné úcty zároveň. Některé sochy totiž trčí k nebi jako posvátné totemy zaniklých a neznámých kultů.
Taková procházka industriálním Jurským parkem může člověka s trochou fantazie zavést do končin, které viděl pouze ve sci-fi filmech.
| Suška, Rais |
|---|
| Botanická zahrada,Troja, Praha, do 16. listopadu |