RECENZE: Proč se schovávat za „slaboučkého“ Šamberka?

Drábek je schopný a oceňovaný dramatik, tak proč si proboha nenapsal a nesecvičil s činohrou Národního divadla vlastní text? On ale raději nebohého a zdaleka ne tak slabého Šamberka přepsal tak, že z něj nezůstal kámen na kameni.

Ale proč se pak schovávat za firmu Šamberk s decentním přidáním vlastního jména? Nejspíš proto, že Šamberk přiláká přece jen víc publika než Drábek. A odškrtne se položka česká klasika.

Šamberkovu frašku o čtveřici kamarádů přísahajících na své staromládenectví přepsal Drábek do razantní travestie, která podrobuje drsné a zjednodušující parodii komunisty, Židy, proutníky i homosexuály, Hitlera i Lenina, prvorepublikové filmy, herecké legendy i samotné Stavovské divadlo s jeho mozartovským kultem.

Z Šamberkových bodrých kumpánů jsou „kucí“, z nichž jeden je syfilik ve třetím stadiu, druhý militantní homosexuál, třetí – ale o to vlastně ani nejde.

Velitel hasičů Baltazar Pecka se proměnil rovnou v Mouchu mlsně obtěžující publikum i postavy hry a libující si ve vulgarismech („Vadí vám, že jsem už desetkrát použil slovo ‚hovno‘ v Národním divadle?“). Tak ještě jedenáctkrát. A dvanáctkrát.

Drábkova inscenace slouží ze všech sil drastické komice. Herci se ve wilsonovsky stylizované křeči zmítají po scéně, občas zvracejí, občas zazpívají, občas někam spadnou, občas si popovídají s publikem.

Půvab starých časů vnášejí na scénu Drábkovy oblíbené verneovské stroje, vznášedla či ponorka, občas některá z postav připomene Lucii Bílou či Kateřinu Brožovou, občas se ten řízný chod opepří nápodobou Havlových slovních kalambúrů.

Tohle tu ale už přece bylo, jenže ta první, léblovská a morávkovská vlna postmoderny měla víc poezie a hravosti. Ovšem doba přitvrdila a diváci vychovaní televizními VyVolenými chtějí drsnější kalibr. Drábek jim ho štědře dopřává. A diváci jásají.

A když někdo nejásá, nic se neděje. I s tím, se škarohlídy a konzervami, se přece počítá. Nemají chodit na Drábka, totiž na Šamberka. Natožpak si připadat podvedení.