Hlavní obsah

RECENZE: Problematická pocta mozartovskému géniu loci

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

9. 1. 2022, 14:18

Mozartovu operu Così fan tutte uvedla Opera Národního divadla v Praze ve Stavovském divadle 8. ledna jako první premiéru roku 2022. Pocta Mozartovi, o níž hovořili tvůrci na tiskové besedě, se ale nekonala.

Lukáš Bařák coby Guglielmo předvádí vypracované tělo služebnictvu.

Článek

Tato Mozartova opera u nás nikdy nezískala oblibu jako Don Giovanni či Figarova svatba. Zjevně pro své libreto rozvíjející prostou historku o zkoušce věrnosti dvou zamilovaných dívek, nikoli pro kvalitu Mozartovy hudby, jež vrcholí především v nádherných ansámblech. Pro jejich množství a náročnost je ale opera oříškem pro pěvce i inscenátory.

Aby vynikla její krása, vyžaduje šestici dokonalých a k sobě ladících hlasů. Obsazení premiéry ale bylo nevyrovnané. Kateřina Kněžíková a Arnheiður Eiríksdóttir jako Fiordiligi a Dorabella odvedly velmi dobré výkony a jejich hlasy k sobě ladily, což už nelze říci o Petru Nekorancovi a Lukáši Bařákovi coby Ferrandovi a Guglielmovi. Nekorancův lyrický tenor postrádá výšky maskované falzetem, Bařákův znělý a barevný baryton zase větší výrazové odstínění.

Dobrý výkon podal přes ohlášenou indispozici Jiří Hájek jako Don Alfonso, byť obsazení této role pro zvukovou vyváženost ansámblů sluší temnější hlas. Pelageja Kurennaja svým slabým a nevýrazným sopránem by Despinu ve Stavovském divadle zpívat vůbec neměla.

Hudební nastudování dirigenta Karstena Januschky zaujalo precizní předehrou i ansámbly, z nichž většina zněla opravdu krásně. Bohužel se orchestr během tříhodinové opery nevyvaroval chyb a zdálo se, jako by operu nestihl nastudovat k patřičné hráčské jistotě.

RECENZE: Nový Don Giovanni potěšil pěveckými výkony

Kultura

Režisérka Tatjana Gürbaca na prázdné scéně diváky navnadila řešením, v němž se oba pánové nepřevlékají za atraktivní cizince, ale předstupují před své milé v takřka identické podobě. Jako by šlo o dohodnutou hru mileneckých párů s očekávanou pointou v závěru. Ta se však nekonala, režisérka slibnou šanci rozmělnila aranžováním rádobyhumorných situací, jimž měl snad hlubší váhu dodat promítaný text, v němž banální vyznání střídaly filozofující výroky.

Text byl ale jednak těžko čitelný, a hlavně s předváděným příběhem moc nekorespondoval, takže působil jen jako berlička jinak celkem nenápaditého inscenačního řešení.

Návrat Così fan tutte do Stavovského divadla, kde vládne mozartovský génius loci, se moc nepodařil. K poctě Mozartovi i dosažení špičkové evropské úrovně mozartovské produkce má tato inscenace dost daleko.