RECENZE: Pan Theodor Ahasver spíš než Mundstock

Režisér a básník Miloš Horanský nazval svou inscenaci „variací na román“ a vskutku, jeho Theodor Mundstock má k tomu Fuksovu dost daleko. Zatímco Ladislav Fuks vytvořil velmi konkrétní postavu židovského úředníka připravujícího se pedantsky na útrapy lágru, aby nakonec před Veletržním palácem nesmyslně zahynul pod koly německého náklaďáku, Horanského Theo je Ahasver, věčný Žid, pojímající do sebe osudy celého židovského národa, a ještě mnohem víc. Horanského text je víc filozoficko-básnickým traktátem o židovském údělu než východiskem k živé divadelní akci. Ostatně nejpůsobivější Theův rouhačský monolog vůči Hospodinu se odehraje za naprosté tmy, v „rozhlasové“ podobě.

Abstraktní tvar postavy komplikuje i její herecké naplnění. Vojtěch Dyk je navíc typově velmi vzdálen Fuksově usouženému úředníčkovi, na první pohled je to charismatický mladý muž plný síly a vzdoru. Tam, kde vstupuje v konkrétní dramatické situace, a vztahy s ženou-milenkou-slípkou v dokonalém empatickém podání Gabriely Míčové, je jeho herectví nejpřesvědčivější, jinak dost často, ve shodě s textem, obecně deklamuje. A samozřejmě skvěle zpívá, do židovských písní vkládá přesvědčivou žalost, vztek i ironii.

Vedle výborné Gabriely Míčové zaslouží Dana Poláková obdiv za zvládnutí celé Šternovy rodiny, rabína i dalších postav; spolu se zupáckým drilem, který na Thea vyvíjí Míčová po smrti slípky Sli, ženou obě herečky představení do vysokých závěrečných obrátek.

Pěchoučkova výtvarná instalace dojem abstrakce víc posiluje, než vyvrací. A tak zůstává Pan Theodor Mundstock básnivou i cynicky krutou poemou o židovství, která do Studia hrdinů jistě patří, leč s drtivou absurditou, něhou i snovostí Fuksova románu se míjí.