Hlavní obsah

RECENZE: Oduševnělost, melancholie a spiritualita. Odkaz expresionisty Wilhelma Lehmbrucka v Brně

Právo, Peter Kováč

Dům umění města Brna se může pochlubit výstavou, která svým významem přesahuje hranice České republiky. Po třech zastaveních v Německu se k nám dostává souborná expozice celoživotního díla německého sochaře a malíře Wilhelma Lehmbrucka (1881–1919), jednoho z významných představitelů expresionismu.

Foto: PRÁVO – Peter Kováč

Lehmbruckova socha Zhrouceného (1915).

Článek

Zapůjčené sochy, malby, kresby, lepty, litografie a fotografie pocházejí z umělcova muzea v Duisburgu a z rodinné pozůstalosti. Výstavu jako putovní připravili historici umění Gottlieb Leinz a Hans-Dieter Mück, v Brně je její poslední repríza a jako jediná mimo území Spolkové republiky Německo.

Lehmbruck pocházel z chudého prostředí. Otec byl horník a mladík se prosadil jen díky mimořádnému talentu. Maloval, kreslil, modeloval sochy. Před první světovou válkou odešel do Paříže, kde poznal Deraina, Maillola i Picassa.

Experimentoval společně s Brancusim s odlitky z umělého kamene a jeho ženské akty mají dlouhé krky, tak jak je známe v obrazech Modiglianiho, se kterým se přátelil. Vyzáblá těla a neskutečně protáhlé proporce jsou součástí Lehmbruckova osobitého rukopisu. Jeho výraz byl expresivní, citově emoční, ale snažil se hledat v umění především duchovnost. On sám byl plachý, bytostný introvert.

„Námětem jeho soch je oduševnělost, melancholický výraz, spiritualita a touha po vnitřní harmonii,“ říká kurátorka Jana Vránová, která připravovala moravskou variantu výstavy.

Lehmbruckův celoživotní odkaz je v Brně naistalován s citlivostí a pochopením pro velkolepost i intimitu jeho tvorby. Umění a životní osudy se na výstavě vzájemně propojují. Pro diváka je to zážitek.

Samostatnou místnost například tvoří díla poznamenaná válkou. Sochař poznal její tvář z té nejhorší strany. V Berlíně pracoval jako sanitář ve válečném lazaretu, denně viděl, co dokáže s lidským tělem udělat granát.

Jeho socha Zhrouceného není heroickým pomníkem neznámého bojovníka, ale podobou muže, kterého válka připravila o veškerou důstojnost i sílu žít. Asi neexistuje působivější protiválečná plastika z let 1914–1918.

Vedle toho sledujeme Lehmbruckova osobní témata, jako jsou manželství, narození dítěte, zamilovanost. Jako ženatý třicátník se zbláznil do mladé herečky Elisabeth Bergnerové, kterou často portrétoval. Zřejmě kvůli ní a také kvůli osobním depresím skončil život sebevraždou krátce po osmatřicátých narozeninách.

Na uspořádání výstavy se podílí vedle Domu umění i Muzeum města Brna a nadační fond Vila Tugendhat. Nejde o náhodu. Dílo Lehmbrucka je úzce spojeno s Brnem, byť dnes jen nostalgicky. Sochaře si oblíbil architekt Ludwig Mies van der Rohe a jeho plastiku Torzo kráčející umístil jako jediné umělecké dílo do vily Tugendhat, která je nejen českou národní kulturní památkou, ale od prosince 2001 je zapsána na seznam světového dědictví UNESCO.

Navzdory všem českým památkovým zákonům a navzdory protestům moravských památkářů byla Lehmbruckova socha s požehnáním ministerstva kultury ČR po restituci vyvezena do Londýna a prodána v aukci za milión liber. Dnes se jen tuší, že skončila někde v USA. Na výstavu se nedostala, Moravané se musí spokojit pouze s bronzovým odlitkem, který po originálu v Brně zbyl.

Lehmbruckovo umění se do Česka vrací po třiceti letech. V roce 1984 Národní galerie v Praze připravila jeho obsáhlou retrospektivu v Jízdárně Pražského hradu. Současná brněnská výstava, co do rozsahu větší a úplnější, je potvrzením velkoleposti Lehmbruckova uměleckého odkazu.

Wilhelm Lehmbruck (1881 až 1919) – retrospektiva
Dům umění města Brna, do 10. listopadu

Celkové hodnocení 100 %

Reklama

Výběr článků

Načítám