RECENZE: O splněných snech a závrati

Film vychází ze skutečné události, která už navíc byla ztvárněna v dokumentu i animovaném filmu. V srpnu roku 1974 přešel mladý Francouz Philippe Petit několikrát po laně tam a zpátky z vrcholu jedné věže ještě ne úplně dostavěného Světového obchodního centra (WTC) neboli Dvojčat na druhý.

Ta zpráva tehdy obletěla svět, takže asi nikdo v kině nebude napnutý, jak to dopadne. Ostatně Zemeckis s vědomím toho nechá celou historku vyprávět samotného Petita v podání vynikajícího Josepha Gordona-Levitta, stojícího na pochodni sochy Svobody.

Přesto jde o film dramatický a napínavý, jak se na snímek filmaře Zemeckisova formátu sluší a patří. A jestli mělo smysl vymyslet 3D technologii, pak pro tento film rozhodně, a dokonce jako pro málokterý druhý (jen těm, kdo trpí závratěmi i na Petříně, bych doporučila spíše klasickou verzi – i u té se může hlava zatočit).

Petit není žádný hrdina hodný následování. Spíše blázen, kluk posedlý chozením po visutém laně, které ho okouzlilo už v dětství v cirkuse. A pro cirkusáctví, respektive pouliční produkce má také talent, umí žonglovat s předměty i se slovy, bavit publikum, i když jde na provaze sotva metr nad zemí, a získat krásnou dívku jen na hezká slůvka a vlastní charisma.

Jeho komplicové, kteří mu k nelegálnímu kousku („Překračujete asi 100 nařízení!,“ volá na něj policista při produkci) pomohli, vědí, že když si něco vezme do hlavy, necouvne. V první části filmu neuhne před záměrem přejít po laně mezi věžemi katedrály Notre Dame v Paříži a ve druhé je jasné, že se musí projít mezi věžemi Dvojčat.

Jeho učitel českého původu Papa Rudy (Ben Kingsley) chce, aby měl jisticí lanko, komplicové ho odrazují, protože překážek a ořechů k rozlousknutí je mnoho, a skoro celou dobu to vypadá jako nesmysl, ale není to nic platné.

To je trochu problém. Nevadí, že víme, že nespadne, protože napětí z konkrétní vrcholné situace umí Zemeckis svým režijním důvtipem i s pomocí triků vytvořit brilantně, ale poněkud nudí přílišné omílání toho, proč to nejde. Víme přece, že to půjde a že to dokáže nejen Petit, ale i všichni ti, kdo mu v tom navzdory svým pesimistickým řečem pomáhají.

Zemeckis je výborný režisér, který dokáže propojit moderní technologie s klasickou filmařinou, a například střídáním barvy a černobílé navozuje velmi přirozeně silný pocit autenticity sedmdesátých let. Téma člověka, který jde přes překážky za svým snem, je věčné a dobře použitelné i pro historky tohoto typu.

A pak je tu fakt, že šlo právě o Dvojčata, což vyvolává v souvislosti s Petitovým kouskem řadu asociací. Tu závěrečnou si ovšem mohl Zemeckis odpustit. V poslední scéně drží Petit v ruce propustku na vyhlídkovou rampu WTC a s výmluvným pohledem do kamery dá zřetelně najevo, co se stane 11. září 2001. Zbytečné. Ale třeba to k té zlaté oscarové sošce pomůže.